Dnes jsem si s velkým zájmem přečetla v Parlamentních listech článek:" Lidé máte na výběr: Buď křesťanství nebo islám". Autorem toho zvolání je místopředseda lidovců Bartošek. Evropa už takový výběr zažila mnohokrát. I když nešlo v té další alternativě vždycky zrovna o islám. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Lide-mate-na-vyber-Bud-krestanstvi-nebo-islam-Bez-krestanstvi-se-Evropa-stane-islamska-rika-mistopredseda-lidovcu-Bartosek-359497
Malý exkurz do křesťanských dějin Evropy ...
Dříve, než se budeme zabývat naší současnou dobou v otázkách víry, duchovních problematik a stavět se k záležitostem islámu, ráda bych připomněla několik momentů u budování křesťantské kulturní a náboženské civilizace v Evropě. Zdála se nám tak samozřejmá, že jsme ji přestali vnímat a opatrovat, vzdělávat se a přemýšlet nad ní. Mám za to, jak píši v tomto článku, že je tak široká a pružná, že nepotřebuje být jen zahleděná sama do sebe. To už dokázaly i dějiny, o které se můžeme opírat ve svém přemýšlení.
Drama věků pokřesťanšťování Evropy a dosažení duchovního, morálního i náboženského sjednocení trvalo několik staletí. A nebylo to věru jednoduché. Katolická církev, která vznikala v 1. století našeho letopočtu po ukřižování Ježíše Krista, zažívala nejen pronásledování ještě na území Ŕímské říše, protože Římané považovali své náboženství za státní a regulované předpisy. Se stoupenci Ježíše Krista, jak se můžeme dočíst ve Skutcích apoštolů a v Eusebiových dějinách, nakládala velmi krutě. Zažívala problémy nejen ekonomické, ale i politické a snažila se udržet jednotu. V některých dobových pramenech, například v Tacitových Letopisech a Liviových Dějinách a v díle Flaviově, v jeho dvoudílné Válce židovské, se můžeme dozvědět podrobnosti. Během prvního století se podařilo Irenejovi z Lyonu sestavit kánon a věroučné články, čímž začínající církev potvrdila nejen svou existenci, ale také své právo na tuto existenci. Kromě toho, téměř 800 let probíhaly dogmatické spory, o kterých se dočteme podrobně v Jedinových Malých dějinách koncilů , které skutečně stojí, pro zájemce za přečtení. Křesťanství se šířilo do mnoha oblastí tehdejšího světa a často se setkávalo s konkurencí, což se neobešlo bez velkých obětí na lidských životech a majetku, v duchu násilí a útlaku.
Věroučné spory skončily nástupem islámu v 8. století.
Infiltrace původního obyvatelstva Římské říše nebyla ničím náhlým, ale probíhala dlouhou dobu postupně. Po rozpadu jednotné Římské říše na Východořímskou a Západořímskou nastaly velké problémy, které předznamenaly další vývoj nově se tvořící civilizace na těchto území. Jedním ze státních celků, který vznikl na území Východořímské říše byla tzv. Byzantská říše (svůj název dostala až mnohem později), na území západořímské říše vznikla Francká říše , která se po svém rozdělení na Východofranskou a Západofranckou říši stala předvojem budování nové křesťanské civilizace přijetím křesťanství jako jednotné víry, hodnot, kultury a náboženství. Nesmíme však zapomínat i na hlubokou pohanskou tradici národů, které se sešly na bývalém jednotném a pak rozděleném území tisícileté Říše římské, která přežívala do pokřesťanštění jednotlivých území, které se dálo misionářskou cestou a trvalo několik století.
Katolická církev zažila mnoho kritických momentů a zápasů o svou existenci, které byly ve znamení udržení jejího pravého poslání a také osvobození od tíživého vlivu světské moci, který vznikl v době císaře Konstantina Velikého.
V dějinách Evropy můžeme pozorovat klíčové momenty nejen ve střetech zápasů o moc, ale také v reformách, kterými se církev zabývala, leč jejich výsledek neměl dlouhého trvání a dostávala se do dalších a dalších střetů, které vyvolal i odpor proti katolické církví, vrcholící pak v reformaci, která ochromila společnost, ekonomiku a kulturní rovnováhu v Evropě v třicetileté válce a jejích následků pro další vývoj evropské civilizace.
V čem tkví naše kořeny?
Oponuji panu Bartoškovi, že "v křesťanství tkví naše kořeny", ale zdůvodňuji, že v něm tkví kulturní a mravní vědomí:
Tedy spočítáno a sečteno - pochybuji, že se dá říci jednoduše, že v křesťanství "tkví naše kořeny", ale spíše bych upřesnila, že kořeny tkví ve vědomí a v cílech budování křesťanského životního prostoru a tradic z něho vzešlých, i když se neobešlo, v průběhu staletí, bez konkurujících různých názorů, filozofických témat a hledání obsahu mravních a etických hodnot při hlubokých proměnách společnosti, která je stále přijímala jako základ svého životního stylu, způsobu života a mravních předpokladů, šířených jak církevní cestou, tak i filosofickou, náboženskou a intelektuální i uměleckou.
Křesťanství lze pouze přijmout nebo nepřijmout jako hodnotu, jako etický základ chování, jednání a konání v mezilidských vztazích, neboť se v jeho jádru jedná o vztah k Bohu - k sobě samému - k druhým lidem, a nelze ho jen tak uchopit, jen do jeho neustále proudícího toku vstoupit. I lidé, kteří křesťanství nepřijmou jako svou nosnou filosofii a jsou spíše agnostiky nebo ateisty, přijímají bez problémů kulturu, která z ní vzešla a rozumí ji. Jinak by nechápali dějiny, umění, filosofii a jiné obory, které se rozvinuly v zázemí křesťanství. I oni vnímají hodnotu vztahů, etiku a pojem lidství, lidskosti, milují a přijímají kulturní zvyklosti a návyky. Není od věci o tom v každé době diskutovat, svobodně promýšlet hodnoty a rozvíjet je podle situace té které doby. Rámec, v kterém se pohybují je široký a pružný, historií promyšlený a nabízí mnoho možností pokračovat.
Taková malá anekdota
Otázka zda je či není Bůh není zdaleka tak okrajová a zbytečná, jak se mnozí lidé domnívají. Člověk je transcendentní bytost. V přiloženém článku se něco více dozvíme o problematice transcendence.
A nyní ta anekdota - ze života
Ptá se profesor dogmatiky svých studentů: " K čemu je Bůh?" Studenti vytuhnou a nevědí, jak odpovědět. Profesor chvíli čeká a pak odpoví za ně: "K ničemu." V sále to zašumí. Profesor se na ně dívá a pobaveně se usmívá. "Tak já vám to řeknu následovně: Bůh je k ničemu, protože není prostředek, ale cíl."
O křesťanských hodnotách dneška
Mezi základní křesťanské symboly patří římský klasický kříž a nákres ryby (ichtyl). Křesťanské svátosti a svátostiny pro katolíky jsou sepsány v Katolickém katechismu. Nesmíme zapomínat ani na evangelíky, které uznávají také symboly. Pan Bartošek správně tvrdí, že "zříkání křesťanských symbolů považuji za zhůvěřilost." Já za obrovskou chybu, omyl a ignoranci.
Náboženské a světské právo
Panu Bartoškovi bych odpověděla, že křesťanství má už dva tisíce let zkušeností s otázkami, jaká víra je silnější a která by měla zvítězit. Z historie víme, jak takové střety dopadly. A vzhledem k tomu, že křesťanství, jak jsem psala výše, není pouze o náboženství, protože to je základ jeho existence, ale hlavně o životním stylu, který je podmíněn křesťanskou kulturou, uměním, filosofií a etikou vztahů, pak zřeknutím se toho všeho - zemřeme v plném slova smyslu nejenom tělesně. Neupřednostňovala bych v této souvislosti právní systémy, které více méně nemají morální rozměr. V nich se však pohybují lidé, kteří ho samozřejmě mají a uvědomují si, že právo slouží k účelu života ve státě, který má různé formy.
Evropa je víceméně sekulární. Pokud pan Bartošek hovoří o právu šaría, pak jde o právo vázané náboženstvím. Sekulární stát, právní a demokratický, je z jedné strany postavený na náboženské toleranci, z druhé strany však neuplatňuje konfesní právo, kterým se řídí církve, jako součást právního řádu. Je pouze vnitřním uspořádáním té které církevní společnosti.
Myslím, že by nebylo od věci, duchu naší kultury, se stavět k těmto otázkám naprosto věcně, konkrétně a s rozhledem. Zejména s vědomím, o čem mluvíme sami za sebe. Tak jako staří apologeti, kteří několik staletí obhajovali křesťanství. Je na čase, abychom se zahloubali do "svých kořenů" a pochopili plně a vědomě, v čem je jejich skutečná cena, váha a hodnota. Začněme správně rozlišovat věci podstatné a nepodstatné. Není to poprvé, co nás vyzývá v naší historii (myslím tím evropskou) – vzpamatujte se, lidé!
