Vzpomínáme na 17. listopad 1989 po tak dlouhé době a myslíme na výrazné osobnosti, které stály v popředí hnutí a vyjadřovali se k tomto svátečnímu dni. Slavíme otevřenou cestu k budování moderní společnosti.
Život je lidský boj mezi zlým a dobrým
Historií lidstva se line jako niť touha po svobodě a mezilidském porozumění a jedna éra navazuje na druhou, a ta následující přehodnocuje, nebo pokračuje dál v tomto usilování ve své době. Možná, že naše mladá současná generace, která usedá do školních lavic, by potřebovala od věku, kdy tomu porozumí, znalosti vývoje evropské společnosti a kořeny kultury z nichž vychází. To pro pochopení základních pojmů společenského řádu, který vychází z poznatelných základů. Mnohý člověk je schopen si přehodnotit své poznání a chápat pak ty nové proudy, které světem procházejí. Chápu den 17. listopadu roku 1989 jako výzvu, nikoliv jako ukončený proces nových dějin naší země i světa.. Kdo řádně studoval české dějiny, určitě ví, že takových historických momentů nebylo málo a ani nebylo málo nadějí, které lidé nenaplnili do důsledku, protože člověk už je takový. Svého času jsem si četla několik dílek pana profesora Čermáka, který byl i ústavním soudcem. A na jeho přednášky vzpomínám.
O lidské nedostatečnosti - z přednášek
Čermák ve své pětisvazkové monografii v díle Demokracie, dil II. „Člověk“ se obšírně zabývá Augustinovými koncepcemi o dvou obcích a položil závažnou otázku právě o kvalitě lidskosti, která je silnou výzvou pro všechny, kteří se vědecky i politicky vyjadřují k současnému pojetí lidských práv a zaobírají se otázkami autentičnosti lidství a lidskosti vůbec. Kvalifikovaná odpověď jednou z možností, jak začít o autentičnosti lidství a lidskosti uvažovat. Čermák tvrdí: „Kvalitu lidskosti můžeme rozpoznávat nejen podle toho, co je v člověku trvalé, ale také poznáním proměňujících se prvků jeho osobnosti; a právě tyto proměňující prvky v lidské osobnosti vždy ovlivňovaly pojetí lidské nedostatečnosti, která vyplývá z dvojdimenzionálního charakteru lidské osobnosti – vědomí nedostatečnosti a vůli k jejímu překročení“. Vědomí vlastní nedostatečnosti je pro člověka tíživé břemeno, kterého se člověk snaží zbavit, nebo tu tíhu odlehčit nezměrným úsilím o přesah svých mezí a hranic. Současně vědomě a nevědomě zadržuje toto úsilí ze strachu možné ztráty. Řeckému myšlení je „nedostatečnost člověka“ též známa; Aristoteles ve svém díle Etika Nikomachova si všímá projevu nedostatečnosti člověka „v jehož moci je nejen ctnost, ale také špatnost“ a zvýraznil její obrysy na pozadí božské homogenity, na rozdíl od člověka, který není homogenní bytostí jednostranně nakloněnou v pozitivním nebo negativním směru, ale jeho myšlení i jednání je důsledkem protichůdných impulsů a tendencí, z nichž některé ho podněcují ve vzestupu a druhé k sestupu. Platón tuto podstatu sváru v člověku postihl v díle Ústava ve své analýze politických struktur, zejména v tyranii.
Boj o demokracii, o člověka a práva člověka je nekonečný
Málokdo jeho dílo studuje a nikdy jsem neslyšela, že by ho vzpomínal v citacích. Ale je ještě jeden člověk, na kterého bychom měli vzpomenout, jeden z těch, kteří zahynuli díky nesvobodě a represáliím - Jan Patočka, autor několika cenných filosofických knih, z nich jednu mám zvlášť v oblibě - o Sókratovi a možná, že si někdo z vás vzpomene, proč zemřel Sókratés a jaké jeho myšlenky o dobru a mravech jsou zaznamenány v Platónově díle. Zde je důkaz, že naše polistopadové usilování, i po tak dlouhé době,by mělo být hledáním zdrojů podstaty tak velkých pojmů, jako je člověk, lidská práva, etika a růst osobnosti. Myslím si, že v naší historii máme mnoho osobností, které i přes lavinu věků k nám promlouvají a jistě mysleli na jednotu a identitu českého národa. Bylo by správné, kdybychom usilovali o společenské dobro a poznávali zlo, které nás rozděluje a více naslouchali, protože jsme povinni vychovávat a jít příkladem mladé generaci, které bychom neměli zanechat naši zemi ve sporech a rozkladu. Nad tím jsem uvažovala dnem 17. listopadu 2017 a myslela i na ty, kteří se nedožili takových časů. Pokud si na něco stěžujeme, pak sami na sebe, nikoliv na okolnosti, kde a kdy jsme selhávali. Takový zápas nekončí, ale pokračuje dál, v každém z nás i v celé společnosti a není lehký. Vždyť jde o budoucnost, nejen o naši přítomnost.
