"Tam kde selhává práce policie a kriminalistů", tam začíná práce investigativních žurnalistů, žurnalistů - spisovatelů. Ale také, kde selhává zájem lidí o smutné případy, tam je orné pole těch, kteří se rádi hrabou v archivech, aby odhalili pozadí zmizení osob, jejich životy skandální i hrdinské, vrátili lidem čest či ji o ni připravili a protožé jsou tací , kteří mají tento obor rádi, tak si pěkně v teple svého zázemí vyslechnou příběhy, které jim tak trochu působí mrazení v zádech, ale nic víc se tím nedá asi dělat. Do jaké míry se nepatřičným způsobem odhaluje soukromí lidí, kteří se už nemohou bránit, to je věcí etiky, a to hodně vysoké etiky, protože jak praví i sám Aristoteles, na kterého ovšem málokdo dá, člověk může i po smrti ztratit svou čest i blaženost, je otázka, jaký zpětný dopad to, na takového profesionálního slídila, má. Ale věřím, že pro lidi, kteří se takovým oborem zabývají, je to činnost nejprve zajímavá a pak - až opojná. Otázka je, jaký to má vliv na posluchače a diváky, kteří si mnoho informací neumí správně přebrat nebo ověřit. Ale je třeba mít na zřeteli, je to jedna z mnohých možností uplatnění profesionála, zabývajícího se oborem žurnalistika. Nic více a nic méně.
Stanislav Mottl, Miroslav Ivanov a Václav Pavel Borovička - literatura faktu
Stanislav Motl v rozhlasovém pořadu Stopy, fakta, tajemství (a tímto ho srdečně zdravím), mne chytá za srdce a dráždí mou zvědavost a archivářskou vášeň. On je totiž ten žurnalista a ten spisovatel, který dokáže udělat opravdu zajímavý příběh. Znám je všechny a těším se na pokračování. Při kávě a cigaretce je to (fakt Relax), ať příběh vypráví o čemkoliv. A my, kteří jsme ze studia historie zvyklí na prožívání aha efektů, si rádi poslechneme to vanutí z dobře zpracovaných příběhů, aniž bychom si je hned letěli ověřovat, protože to chápeme, z pera pana Mottla, jako umění přitvrzené fakty a já nepochybuji, že je to poctivý autor a dá se mu věřit. Musím přiznat, že mne hluboce dojal: příběh Karla Högera byl důvěryhodně zpracovaný, a já to panu Mottlovi neudělám, abych prozrazovala, o čem vlastně příběh je - ať si ho lidé najdou mezi jeho rozhlasovými reportážemi. A tak lze takové zajímavé pořady na úrovni příběhů "Tisíc a jedna noc today" poslouchat stále, žasnout a obdivovat lidi, kteří je dokáží dělat. Pan Mottl se mi líbí, že to svou práci dělá s lehkostí a že bych si vyposlechla z jeho dílny jak příběh faraóna Achnatóna, jeho vize až po tragický konec, tak i venkovské zaříkávačky, jak unikla upálení za čarodějnictví. Pamatuji se, že podobné příběhy psal i Miroslav Ivanov, kterého jsem četla ve škole pod lavicí (vycházel v pěkných vydáních) a šokující odhalení o jeho politickém působení mne nezvedlo ze židle, protože si vážím jeho díla o Miladě Horákové z roku 1991. Václav Pavel Borovička byl a je mým oblíbeným autorem, napsal řadu vzrušujících knih a reportáží, zemřel v roce 2004, čest jeho památce, neměl to v životě jednoduché. Děkuji za pěkné chvíle, které trávím i dnes nad jeho knihami - některé jsou tak příjemné, jako knihy Juliána Semjonova. Jeho báječné knihy jsem sháněla několik měsíců po českých antikvariátech a nyní patří mezi mé poklady.
Závěrem lze říci, že tito lidé asi mají přesně pod kontrolou, do jakých podrobností se mají pouštět, a jak má vypadat finální obraz hrdiny jejich reportáží.
Stanislav Mottl, Jan Klíma, Radek John - "Na vlastní oči"
Tento tým se objevil v nových pořadech, které bude vysílat televize Nova s názvem Na vlastní oči. Zřejmě z toho týmu vypadne pan Radek John. Četla jsem, že pan Radek John chce spojit svou profesi žurnalisty se spisovatelstvím a psaní odhalení reálií, ke kterým měl ve svých funkcích přístup. To, že naštval vládní činitele, dovedu pochopit. Jeho návrh, jak se chopit díla spojit příjemné s užitečným (mrazení v zádech a zajímavé informace), je jistě veden jeho neutuchajícím "čmuchacím" stylem, doprovázeným hlasem, z kterého lze vytušit - skandál. Dva pánové z týmu, Mottl a Klíma, se ve svém programu se totiž pohybují mezi uměním, literaturou faktu a investigativní žurnalistikou a nechtějí mít s politikou, jejími zástupci a policí, jejíž starost je, aby vše vyšetřila, téměř nic společného (aby si zachovali tvůrčí svobodu). A zřejmě pociťují, že záměr pana Johna je nad rámec jejich programového záměru, který by mohl pan John, jako člen týmu svým způsobem zvrátit. Jsem v tomto případě - nerozhodná, do jaké míry by pan Radek John, můj kdysi oblíbený autor a novinář, míní svůj projekt realizovat, ale už je jasné, že se potázal ze zlou a roztržka uzavřela dlouholeté přátelství, které kdysi vydávalo své plody. To je panu Johnovi jistě líto a k velké škodě. Možná, že si od své hvězdné kariéry sliboval mnohem víc, ale pravda je, že něco sám v sobě nezvládl. A přesto věřím, že určitě nějakou knihu napíše. Do jaké míry bude trhákem, nechť rozhodnou čtenáři.
A tak divák, posluchač nebo-li konzument programů ...
se bude muset vrátit k osvědčeným autorům, i těm světovým. Je tu například nová generace, která určitě má určitě ve svých řadách talenty, aby se zamyslela nad vyvanutými historickými skutečnostmi a pustila se do práce, která zbaví naše české dějiny mýtů a dá jim zajímavý a fakty podložený šmrnc. To už budou soudobé skandály věcí historie a jejich protagonisté mohou dávat rozhovory ex post.
Přijdeme o autora Johna?
Myslím, že je nutné rozlišovat, v čem se člověk, píšící literaturu faktu, novinářské reportáže, zprávy, literatury na rozmezí mezi různými obory lidské činnosti, pohybuje a jistě je to práce, která se vždy chytne u čtenářů, kteří hledají dobrou knížku. A protože je u nás autorů jako šafránu, každého, který má skutečný talent a je odborně v tomto směru zdatný, je škoda. Z druhé strany - asi nebude mnoho těch, kteří by se zajímali, v době svého odpočinku, o podrobnosti ze života a díla našich známých politiků, kteří by takovou knihu asi těžko mohli autorizovat. Takže, kam dál, pane Radku Johne, autore románu Memento, který mám stále ve své knihovně v prvním vydání?
