Začátek školního roku by měl být svátkem vzdělanosti, která je tak potřebná nejen pro člověka samého, ale také pro lidskou společnost. Současně jde také o výchovu. O tom tento článek.
Každý vzpomínáme na školu
Ať v dobrém, nebo nedobrém, vzpomínáme na školu. Zda-li jsou naše vzpomínky dobré, to je zásluhou rodiny, v které jsme vyrůstali a učitelů, kteří nás provázeli tou podivuhodnou cestou poznání po celé mládí. Jestlipak si vybavujete ještě jejich hlasy, tváře a atmosféru doby, v které jste otevírali sešity, pěkně linkované, nadepsané předmětem a podepsané svým jménem? To byl také začátek k učení se pořádku, řádu a poslušnosti. Protože ten, kdo vzdoruje procesu učení se většinou nic nenaučí, ani látku, ani přístupu k přijímání informací, jejich zaznamenání a schopnosti promýšlet látku ke konečnému nabytí znalostí. Mezi přijímáním informací a nabýváním znalostí je rozdíl, což si mnozí neuvědomují. Myslím, že nelze jen spoléhat na učitele, ale je třeba najít v sobě vůli se učit a rozvíjet znalosti četbou a hledáním dalších pramenů poznání, a to navzdory tomu, zda je po náš škola požaduje, nebo nepožaduje. Tedy, stručně řečeno, doba vzdělávání není procházkou pasáží, krásně osvětlenou s výlohami plnými lákadel k zábavě, ale určité sebezapření. Doba, kterou prožíváme ve škole, je nejdůležitějším vstupem do další fáze života, totiž dospělosti. A dospělost znamená odpovědnost, schopnost myslet, rozvíjet své schopnosti a umění pracovat s tím, co jsme se naučili na každém stupni vzdělání a v čem hodláme pokračovat dál ve svém životě, kdy se staneme dospělými, kdy sami můžeme být odborníky ve svém vysněném oboru.
Umíte pěkně psát?
Na vysokých školách se kazí rukopis, protože správně zaznamenávat poznámky v průběhu přednášek záleželo na rychlosti zápisu. A často se mi stalo, že jsem doma těžko své zápisy luštila. Je to prostě taková malá past na schopnost plnohodnotného a čitelného záznamu. Nezbývalo mi, než si dát tu práci a poznámky si doma v klidu přepsat do sešitu, pěkně si podtrhat důležité věci a donutit se vést si záznamy tak, aby mi byly co platné ke státnicím. Učitelé jsou "lstiví", moc dobře vědí, co přednášeli a může i padnout taková ta "meziotázka" jako narážka na jistou přednášku, v které jste chyběli ať fyzicky nebo duchem. Učitelé si pamatují, hodně si pamatují! Ale tato cvičení k vedení vlastních poznámek v rukopisu nejsou samoúčelná. Jdou s člověkem do praxe. I když se dnes například recepty, diagnozy, právnické texty apod. píší na počítačích, přesto jsou také chvíle, kdy si člověk musí něco zapsat ručně a s hrůzou zjistí, že jeho rukopis je přímo strašlivý. Taky jste to zjistili? Řekl Vám někdo, že váš text je nečitelný? No, není čím se chlubit.
Cvičím se v rukopisu
V loňském roce jsem se cvičila v rukopisu, protože letos nemíním prohrávat na "nahrabaném textu" z přednášky. Na písmu se pozná, jaká jste osobnost. Po letech používání počítače k psaní textů vypadal můj rukopis tak, že si každý musel myslet: to je nějaký lajdák, negramota, nebo psychicky nevyrovnaný člověk. Jenže, ono je to také tím, že přednášející je na tom stejně, protože mnohé texty, které hodlá přednášet, vybírá z počítače, nebo z vlastních poznámek psaných rukou, pak je seřazuje, aktualizuje a psací náčiní bere do ruky jen ve výjimečných případech. Takže, málokterý, když se rozjede za katedrou, nějak nepřemýšlí o tom, zda si studenti stačí všechno dobře zaznamenat. Takový záznam je totiž důležitý pro zapamatování.
Psaní poznámek při přednáškách
Někteří lidé mají krásný rukopis a ovládají sloh. Není to jen proto, že mají talent k tomu, aby se písemně vyjadřovali, ale proto, že jim záleží na jejich písemném výstupu i po estetické stránce. Musím se přiznat, a to otevřeně, že jsem od mládí psala na psacím stroji a počítač byl pro mne pravým darem - ale neříkám, že zrovna z nebes. Usnadnil mi mnohé. Od loňského roku si vedu vzorné sešity, protože jsem shledala, že rukopisné poznámky, esteticky vedené, promyšleně rozvržené na stránce, jsou velkým přínosem k zapamatování obsahu. Psanému textu musíme věnovat více pozornosti, než tištěnému. Tištěný text přelítneme očima a v hlavě nám zůstane pramálo z toho, co jsme četli. A proto je tak důležité už od první třídy se učit psát do sešitů úhledně a čitelně. Nejde jen o to nějak napsat úkol, ale napsat ho správně, čitelně, s dodržováním mluvnických pravidel.
Umíte vůbec ještě češtinu?
Při psaní rukopisu člověk dbá na rozvržení textu a na gramatiku. Destruktivním útokem na českou gramatiku jsou některé mediální články a veřejná mluva - je jedno, z jakých úst vychází. Když málo čtete a více se věnujete mluvenému slovu, automaticky přebíráte styl, jakým se například vyjadřují veřejně činné osobnosti. Čeština je velmi náročný jazyk a nedivím se, že někteří si ji snaží nějak usnadnit, protože dávají přednost vyjádření svého úmyslu před správnou koncepcí vět. Pokud jsme denně vystavováni účelové mluvě, přebíráme ji do svého života a ještě ji ocukrujeme germanismy, anglikanismy, tak ve výsledku máme problém. A ten se projeví při psaní různých písemných prací, kterým se nevyhneme ve vzdělávacím procesu, jako jsou referáty,seminární práce, bakalářské práce, magisterské práce apod. Člověk studující, který se nevěnuje jazyku, stylu psaní, písemnému vyjadřování se opravdu pořádně při takové práci zapotí. Ale pokud se už dal na studia, musí s tím počítat, že se průběžným či závěrečným pracím nevyhne. V praxi se totiž projeví jeho umění napsat gramaticky správný, souvislý, jasný a konečně i odborně fundovaný text. Splnit úkol je jedna věc, napsat osobně, bez pomoci druhých obsáhlejší práci, je věc druhá.
Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem
Z mého života jsem si vzala příklad: doma mi říkali, že kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem a mně se zalíbilo se učit jazyky. Latinou počínaje, jsem pokračovala a čeština stála v koutku. A pak přišel den D, začala jsem studovat obor, v němž se kladl nejvyšší důraz na český jazyk. V mém již vystudovaném oboru se používá účelový jazyk, ale nyní jsem se setkala s oborem, který je náročný na vyjádření se a nedá se jen tak "okecat". Tedy takový ten styl: "Já to vím, ale nedokáži to vyjádřit." Stalo se vám to? Pokud ne, tak se určitě dostanete jednou do takové situace. Pokud mohu radit, první učebnicí, kterou si pořídíte před začátkem školního roku, by měla být česká mluvnice. Tu mám pořád u sebe. Ano, i já mám problém s češtinou a jsem nejistá v písemném projevu, protože mne už v dětství ovlivňovala němčina. A tak si tu češtinu hlídám, abych měla správný slovosled, nevkládala věty a jedna věta nebyla napsaná na půl stránky. Je to fuška, přátelé, ale stojí to za tu námahu. Čeština je skvělý jazyk, který dokáže vyjádřit nejjemnější city. Důkazem budiž česká poezie. Jsem přesvědčená, že pokud člověk český jazyk plně neovládne, neporozumí ani české beletrii či starším odborným knihám.
Přeji Vám všem, kteří vykračujete na dráhu své vzdělanosti, té opravdové, namáhavé a často svízelné, abyste se drželi a neustávali, protože to podstupujete nejen pro sebe, ale také pro celou českou společnost. A ta to velmi potřebuje.
