- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jistota není
Věřím, že kniha Jobova je největší filozofickou knihou pro ty, kteří hledají příčiny svého věčného neklidu z nezodpovězených otázek o nutnosti utrpení, o dospívání v dospělém věku a zrání v poznání, což je rovněž těžké období v lidském životě. Člověk si totiž uvědomuje, že není žádná jistota v politice, v ekonomii a vědě a ani neexistuje člověk, který by "tady a teď" vyléčil frustraci lidí, protože ta lidstvo provází stále, což je často patrné v uměleckých dílech, které nám zanechali naši předkové. A v tuto chvíli připomínám Goyovy obrazy, obrazy Vincenta van Gogha a i literární díla umělců všech dob. Právě klasická díla, která se nám mohly jevit dříve jako umění, jsou otevřená okna, z nichž proudí mnoho myšlenek, které by nás měly v této době zajímat, ale které jsme kdysi četli bez hlubšího zamyšlení, a to v době, kdy jsme žili pod dojmem, že všechno musí dobře dopadnout a že se to nějak zařídí. Dnes víme, že musíme jednat: jakmile se nás začnou týkat všelijaké nepořádky, musíme se účinně bránit a ne čekat, že se nějak napraví. Že nepomohou žádné vyšetřovací komise, které odhalí nezřízené utrácení veřejných prostředků na veřejných stavbách, že nepomůže ani žádný zákon, který závazně stanoví, co se smí a nesmí, a když někdo spáchá něco, co se nesmí a je potrestán, není to žádné potlačení zla a ani jeho vymístění, dokonce ani dosažení spravedlnosti, ale zase jen ztráta rovnováhy v každodenním běhu života, protože příčina je ve slabé předvídavosti problémů, které stále tu latentně tu již reálně proplouvají naším každodenním životem. A jsou to zdánlivé maličkosti - podcenění budoucího problému, neodbornost tam, kde se očekává naopak odbornost, lajdáctví a třeba i chamtivost. Musíme jednat tak, aby byla zajištěna rovnováha mezi rozumem a citem k veřejným záležitostem.
Co je zlo a co dobro
A i když všichni víme, co je zlo, a co dobro, jak do sebe zapadají tyto dvě roviny, přesto ani v osobním životě si s tím nedokážeme dobře poradit: rozhodně nejsem přívržencem krajní etiky a mravního zákona, protože člověk takový prostě není. Není ani krajně věrný, ctnostný, spravedlivý, milosrdný, harmonický, odpouštějící, obětavý, bez závisti, zloby, touhy pomstě, nekřivdící a pravdomluvný, nepropadající obžerství v každé podobě apod. Ale může se ptát: jaký bych měl být? Když nebudu sobecký, tak mě druzí sobci roznesou za chvíli na kopytech. Když budu altruistou, tak mne za chvíli chamtiví lidé uvrhnout do bídy a nesnází. Když budu oddaně milovat, stanu se obtížným pro ty, kteří jsou cílem mé oddané lásky. I když nepiji alkohol, může mne jiný opilec srazit autem, i když jsem nikdy nevzal do ruky zbraň a nikoho jsem nezranil žádnou zbraní, byť v sebeobraně, mohu se stát náhodnou obětí - a kdo mě zachrání a uzná, že mám na takovou ochranu nejvyšší nárok jako člověk dbalý ctností, který si zaslouží pozitivní odplatu? Na to je možná odpověď: když víš a znáš váhu ctností, nestačí jen se jen jimi těšit, chlubit a ověnčit se vlastním sebeuspokojením, ale přemýšlet o té druhé straně, být ostražitý a třeba i nasadit své "jistoty" za odmítnutí něco učinit, vykonat, nechat se "koupit".
Berme se, jací jsme
Počítat s tím, že přítel může selhat a naše důvěra a dobrá víra v jeden okamžik se stane v následcích černou můrou. Není to ovšem balancování mezi „věřit a nevěřit“, mezi těmito krajními body, ale poznání, že je třeba zapnout své intuice a pokud možno, důvěřovat sami sobě. Nestávat se lehkomyslným dlužníkem nebo věřitelem a nepodepisovat bianco směnky do budoucnosti. A to všechno znamená: myslet. Minulost prostupuje přítomností do budoucnosti a nic není zapomenuto. Dobrý a příkladný skutek nevyváží deset špatných skutků, za nimiž stojí někdy i prostá frustrace ze zklamaných ideálů a pocitu nenaplněného života. Na každém člověku záleží, ať drží v ruce skalpel, nebo kladivo, ať sedí v krásném křesle a lidé se mu klaní nebo na špinavém chodníku a lidé se po něm opovržlivě a úkosem dívají. Ani tím, že za někým zabouchneme vrata kriminálu, nezahladíme utrpení oběti. Utrpení se nedá ani kompenzovat penězi. Je odvrácenou stranou štěstí, o jehož ceně neuvažujeme v době, kdy ho prožíváme a nechápeme ho jako možná nezasloužený dar, nebo si ho ve chvíli prožívání tak nějak představujeme. Příliš spěcháme ...
Co je čas?
Myslím, že každý den bychom měli přemýšlet a uvažovat: jak náš život, který nyní žijeme v přítomnosti, uvádět do rovnováhy, jak pochopit své potřeby a pochopit i váhu našich ctností a nectností, zhoubu krajností a představ o něčem, co vlastně, díky tomu, jaký člověk v podstatě je, nelze nikdy uskutečnit a ani očekávat. Láska není procházkou růžovým sadem s milovaným člověkem, který je tu jakoby od toho, aby působil očekávané rozkoše, nosil dary a byl ideálem mezi všemi, ale je to velká zkouška druhého člověka přijmout takového, jaký je a pokud je ve mně něco dobrého, pokud mám nějaké ctnosti, nějaké dobré povahové vlastnosti, vyladit vzájemné vztahy do rovnováhy, pokud to ten druhý člověk přijímá a snaží se o totéž. V opačném případě: nehodíme se k sobě.
Rozhozené ruce
Růže v našich sadech a zahradách uvadají: na světě je plno násilí, bolesti, pláče, smrti nevinných i viníků. Jejich ruce jsou rozhozeny stejně, jak byly ruce Kristovy přibity na kříž. Stejně jako ručičky dítěte na polštáři. Co to gesto znamená? Kristova otevřená náruč do skonání světa, lidské odevzdání a dětské očekávání, že může někoho, byť ještě nevědomé, obejmout. Na světě je láska, ale my ji neumíme pochopit, odevzdat a přijmout. Ta láska není konečný cíl nebo počátek očekávání, ale úděl, za kterým stojí naše činy, konání, uvažování, myšlení a vnímání toho, do čeho jsme byli zavolání z hlubin, o kterých nemáme ani tušení. Byli jsme zavoláni do života.
Další články autora |
Blanická, Liberec - Liberec XIV-Ruprechtice
3 500 000 Kč