Kdyby žil Aristotelés v dnešní době, a měl rozepsanou „Etiku Nikomachovu“, určitě by věnoval jednu knihu internetovému tržišti informací a prohlásil by: „Člověk je společenský, politický a informační tvor!“ Malé zamyšlení.
Na severozápadním úpatí athénské metropole, na jižním úpatí Agory, se tyčí mohutný skalní blok, Areopág, na němž zasedal nejstarší athénský soud. Sice není docela jasné, odkud se název Areopág vzal, ale má se za to, že od boha Area, který byl na tomto místě souzen pro vraždu Poseidonova syna, ale také možná se odvozuje od polobohyň pomsty a výčitek Erinyí, jejichž chrám, stojící přímo pod Areopágem sloužil jako azylové místo. V knize Skutků o kázání Pavla z Tarsu na athénském Areopág u (Sk 17,22) se dovídáme o jeho prvním veřejném vystoupení mimo židovské prostředí. Výšiny hrály vůbec velkou roli v životě lidských společností, takže při trošce dobré vůle si každý může tyto skutečnosti zjistit na Internetu, díky němuž už nikdo nemusí putovat na vysoké pahorky a skály a zástupy táhnout nehostinnými krajinami, plnými nástrah a nebezpečí, aby stanuly pod horou a vyslechly jako autentičtí lidé autentický „hlas“ a posoudili jeho hodnotu, směrodatnost a validitu. Avšak, z dávných dějin i z Písma vyplývá, že lidé projevovali své názory i vůči nejvyšším instancím a autoritám a vytvořili vlastně pro současnou dobu inspirativní svět nejprve dialogu, který se rozvinul v komunikaci kdekoho s kýmkoli.
Pohyb informací a rozhodování člověka
Ráno, když se vzbudíme, máme možnost zapnout počítač, proběhnout si informace z nejrůznějších koutů světa bez jejich hodnocení, zkoumání (ale i přesto se někam zařadí do našeho mozku), přitom si dát snídani, nadrobit si do klávesnice a zase ho v klidu vypnout, pokud ovšem nemíníme sami „kázat rybám“ také z výšin, ale pomyslných.
Ve skutečnosti je tou výšinou náš myšlenkový potenciál, který rozehrává příběh současného světa v určité, ale neuvědomělé kontinuitě s minulostí, která žije v našem podvědomí, ať již díky vzdělání či intuici a transcenduje do oblasti naší vůle jednat, konat, činit, nebo také se na to vykašlat a jet s kamarádem na ryby, zatímco informace šířené z výšin směřovaly dolů k posluchačům, kteří putovali za hlasatelem (pohyb informací shora dolů), jehož hlas k nim sestupoval a vědomí posluchačů k němu vystupovalo (pohyb zdola nahoru), kolem nás informace krouží v nepravidelných drahách (napodobující chaotický pohyb částic) z nejrůznějších zdrojů, jejich formace nemá podobu víceméně uspořádaného včelího roje, nebo proudící vody v korytu, či svazku paprsků z určitého zdroje, jak bychom mohli očekávat. Putují k nám, autentickým lidem, nadaných svobodnou vůlí, se schopností rozlišovat a dalšími schopnostmi (pozitivními a negativními) v prostředí plném nebezpečí a nástrah pro jejich konečnou hodnotu, směrodatnost a validitu, v určité podobě. A my se můžeme rozhodnout: buď dopad informace zadržíme (bez ověřování její validity), protože ji považujeme za riskantní pro naše zájmy a neuděláme nic pro její rozvinutí v činy, konání, jednání, nebo ji transcendujeme (bez ověřování její validity) do naší vůle, abychom něco vykonali i s vědomím toho rizika, protože to považujeme za důležité, nutné a životaschopné.
Etika informačního proudění od zdroje k člověku
Kdyby žil Aristotelés v dnešní době, a měl rozepsanou „Etiku Nikomachovu“, určitě by věnoval jednu knihu internetovému tržišti informací a prohlásil by: „Člověk je společenský, politický a informační tvor!“, a k tomu třetímu by přidal možná mnoho zajímavých postřehů o etice, dobru, zlu, jak to uměl jenom on, pokud by ovšem nepodlehl našemu způsobu myšlení a sdělování myšlenek. Zatímco Aristotelés, jeho doba, jeho žáci, lidé starého Řecka prahli po poznání, rozlišování, kategorizování, definování, my, v tomto ohledu, spíš budujeme myšlenkové mozaiky z různých barevných sklíček různé tloušťky a tvaru. Pozorujeme svět, mluvíme o něm, posuzujeme ho, „osvobozujeme“ ho ze šněrovaček, vytvořených právě z těch „aristotelských“ definic, kategorií, metafyzických nauk.
Takže vlastně jsme se dostali svým vývojem do světa, v němž všechno vyřčené a napsané, jak v minulosti, tak do dojmu, že vše v současnosti má jepičí život a tímto se ubírá i systém vzdělávání a šíření informací, které jen tak prolétnou a zmizí, aby po čase zase vystrčily růžky v trochu jiné barvě a tvaru, aby změnily tvar a smysl včerejšího světa do dnešního a zítra zase přinese překvapení, že všechno je vlastně jinak.
Podle mého soudu, jak to tak pozoruji delší dobu a pokud jsem schopná vůbec posoudit stav informací, odpovědnost za etickou úroveň informací a jejich využití nese vlastně příjemce (čistému vše čisté, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá, apod.), protože je považován za osobu alespoň průměrného rozumu, který je schopen informaci zadržet, nebo transcendovat podle svého svobodného uvážení, a tomu mu dopomáhej Bůh a zákony.
Konečný příjemce v pasti, nebo na vrcholu
Pokud lidé dospěli k názoru, že vzdělání není zase tak důležité a že se všechno stejně dočtou na Internetu, který je pro mnohé směrodatný pro potřebné získání informací za momentálním účelem a škola je jen prostředkem k získání „papíru“ pro dosažení lepšího postavení, pak se mohou velmi mýlit. Internet není živá autentická bytost, která mluví z výšky k dolnímu shromáždění lidí, ale takový schopný pavouček, který spřádá každý den nový model svých krásných sítí. Nikdo totiž nezakázal lidem, aby v klidu získávali svým osobním úsilím vzdělanost a možnost rozeznávat „zlé“ a „dobré“ v jejich kvalitě a kvantitě a také validitě s tím, že člověk je schopen rozlišování, je schopen posoudit své jednání a je nadán svobodnou vůlí, tudíž nese morální, právní a přirozeně lidskou odpovědnost za důsledky svých činů, ale současně i na něho může čekat celá hromada pokladů v obrácené mysli ke světlu ryzího poznání, že "Desatero" není jen pro čtenáře Písma, ale z hlubin předchozích věků přenesená syntéza podmínek ke snesitelnému a trvale udržitelnému životu v kosmu, vesmíru a planetě pro všechny, kteří jsou účastníky života, a možná i po něm z pohledu síly svědomí.
