Znáte to, že? Potřebujete zavolat mobilem někoho blízkého a ozve se: "Váš kredit bude vyčerpán. Dobijte si, prosím, kartu". Zaměřila jsem se na význam slova "kredit". Jak se projevuje v našem životě?
Jak si vyčerpat kredit v mínění lidí
Mnoho významných lidí, které známe a uznáváme, se mediálně vyjadřují ke žhavým tématům. Nejprve vzbudí pozornost, pak i zájem a s ním i podporu. Lidé potřebují konfrontovat své vlastní názory s názory lidí, kteří vystoupili na jistou příčku důvěry a důvěra má hodně společného s vírou, že? A tím nemyslím nyní zrovna náboženskou víru, ale tu obyčejnou lidskou, která je spojena i s nadějí. Lidé potřebují naději, nemohou ji živit pouze svým vlastním přáním a útěchou, že všechno bude zase dobré. Neboť, jako ve většině případech, milující osoby myslí na své bližní. Od výbušné zprávy k vlastnímu vyhodnocení její závažnosti uvažují o tom, jaké nebezpečí se potuluje kolem jejich zázemí, životního zabezpečení, jak dalece naruší jejich plány, které si předsevzali, nebo promysleli pro život své rodiny. V tomto případě by měl ten, který svým vystoupením získal kredit v očích lidí, být opatrný, jak si povede dál, aby slova, kterými zaujal a jimiž vzbudil důvěru, měla stejnou váhu a byla v souladu s realitou. Jestli se už někdo rozhodne, že bude oslovovat společnost, vyjadřovat veřejně své názory, kterými vzbudí pozornost a získá kredit, měl by si dávat pozor, aby nebyl brzy vyčerpán, a poté nezbylo nic, čím ho "nabít". Může se stát, že čím větší vášně v lidech rozdmýchal, stejně silná emoce se obrátí proti němu, protože politik je zvolen proto, aby řídil záležitosti, pro které byl voliči zvolen jak ten nejvhodnější ve svobodných volbách a je za svou činnost odpovědný voličům.
Od vrcholu k pádu
Lidé mají jednu nepříjemnou vlastnost; nadchnou se pro věc, kterou považují za závažnou, jejich nadšení vyvrcholí v činech, ale dlouho se na této vlně neudrží. Brzy vyčerpají své nadšení, a to klesá až k naprosté lhostejnosti, nihilismu, nebo se jejich mínění obrátí proti tomu, jež jejich nadšení vzbudil a přiměl je k aktivitě, která klesne k bodu nula. A tak i v se v historii hroutily velké civilizace, právě na takové ambivalentní povaze lidské přirozenosti. Tak často i opadávají velké lásky, když dospějí ke svému vrcholu. Lidé často, pro svou přirozenost, nezvládají překonání vrcholného kritického bodu k transcendování do žádoucího stavu, a tak se stane, že se prostě zpětně zlomí. Není to snad příčina vnímané krize, v níž se motáme bez představitelného východiska? V čem jiném je obrovský potenciál budoucnosti, než v samotných lidech, ať v dobrém nebo špatném? Špatné je to, když se nedokončí začatá věc, ale zůstane v půli cesty stále funkční, i když o ni už nikdo ani okem nezavadí.
Nikdo nemůže vědět, jak se budoucnost uspořádá
Nikdo není dokonalý; to je o tom, že lidská společnost je promíchána lidmi různých vlastností, zájmů, cílů, citů a charakteru. Nikdo předem nemůže předurčovat výsledek, který vyplyne z toho, po čem lidé touží a jak chápou svůj přirozený vztah ke světu, který je obklopuje. Lidský život je časově omezený a pro většinu lidí platí tady a teď. Povinností těch, kteří se dobrovolně rozhodli stanout v pozicích, z nichž ovlivňují úroveň zájmů lidí, by si měli uvědomit, že i jejich práce je omezená časem a jakékoliv časné zasévání semene nedůvěry, pochybností, nenávisti a zloby může neblaze poznamenat budoucnost, do níž vyrůstají nové generace, které cenu a váhu lidství budou opět přehodnocovat podle svých potřeb, cítění a nabytých zkušeností. Jen od toho se bude budoucnost skutečně odvíjet, bez ohledu na minulost, pokud nemá v sobě patřičné hodnotné prvky, které je třeba zohledňovat a učit se z nich. Dvacáté první století, které běží šestnáctým rokem, zatím nic pozoruhodného nepřineslo. A čas běží ...
Nezbývá, než prožít přítomnost
Naše politická scéna je promíchána lidmi různého ražení. Avšak, není nic důležitějšího, než si získat u občanů kredit svou odvahou, překonáním obav z následků svých rozhodnutí, strachu o pozici či strachu z vlastní budoucnosti, protože ne každý se po skončení mandátu uplatní tak, aby si zachoval současný standard, nemusí být totiž znovu zvolen. Není tedy v reálném čase třeba velkých slov, ale rozhodně je třeba činů, jejichž výsledky nemají jepičí život. Krize, o které se stále mluví jako o důvodu k čemukoli, co se nedaří, se neplíží jako tajemné zvíře tmou, ale je zapříčiněna lidským faktorem, někdy i přírodní činností a není dobré ji vnímat jako trvalý stav, na který si lidé prostě zvyknou, a tím ji překonají. Jen taková otázka: máme ještě vůbec sílu na potřebné reformy, nebo počkáme, až pomine krize? Reformy jsou normální obnovou již nefungujících, nebo nevhodně fungujících systémů, které se uspořádaly v minulosti. A těch kostlivců ve skříních je asi víc, než si dokážeme představit po těch střídajících se vládách, které končily ve vzduchoprázdnu.
A to je právě ta otázka pro přítomnost směrem k dohledné budoucnosti: co bude dál, přátelé?
