Já mám pochybnosti, že se mi podaří odhalit, o co v České republice, naší zemi, vlasti, v našem domově, jde. Ale, musím uznat, že tak pestrý trh myšlenek, nápadů, návrhů jak co zlepšit nebo zničit, hnutí mysli, vylévání vášní, do toho trochu poezie, která nikoho nezabije, ale hlavně ... žádná idea. Nemám se čeho chytit. Co mám vlastně chtít, po čem mám toužit, na co si mám dávat pozor a co se odemne očekává? Peníze, čest, život nebo práce či umění? Kdo je vlastně tady ten špatný, na koho se mám zlobit a ten dobrý, za koho se mám prát? Jaké symboly nám tu vládnou a co od nich můžeme očekávat? A kdo je nejlepší člověk?
Už aby začalo jaro
řekla mi má přítelkyně s povzdechem. Zeptala jsem se jí, co je špatného na lednu. Je zajímavý, obloha modrá, sice trochu mrzne, ale v létě zase všichni nadávají, že je horko, ono se to pak zprůměruje a stojí to za kočku celý rok, že jo? Vůbec si nejsem jistá, pravila, co si mám myslet o tom všem: a rukou udělala oblouk kolem sebe a pokrčila rameny. Zapálila si cigaretu a zahleděla na zeď, na které visela jakási tapisérie neurčitého tvaru, trochu měla zašlé barvy, a přesto se dalo rozeznat, že jde o Prahu v noci. Vyfoukla kouř a zavrtěla hlavou: "To je hrozný obraz. Všechno je hrozný. Můj šéf je lump, manžel nejen to, že je lump, ale taky mi s ničím nepomůže, děti si dělají co chtějí a nedají si říci, babička s dědou pořád koukají na televizi a říkají: tohle nebylo možný ani za Gotwalda a mně se chce z toho brečet. Ale přesto - víš, přesto nemám ani jeden důvod k tomu být nešťastná. Ale až začne jaro, tak vyrazím na chalupu a dám to tam do pořádku, koupím si houpací pohovku, vezmu si knížku a na všechny se vykašlu. A jestli mne ještě jednou šéf vytočí, tak si nechám spočítat důchod a vykašlu se na celý svět." Energicky zhasla cigaretu o dno skleněného popelníku, který pamatuje zašlé časy a mávla na servírku: ještě jedno kafe a minerálku.
Dívala jsem se z okna
a venku začal poletovat sníh. Kolem oken chodili sem tam lidé v barevných bundách, maminky tlačily kočárky před sebou nebo za sebou vleky děti, které se snažily zachytit čehokoliv, jen aby mohly chvíli stát u výkladní skříně a koukat na ty divy, muži s ustaranými výrazy v tváři či lehkomyslným úsměvem a auta, tramvaje, nad tím vším bdí naši svatí a koukají ze svých podstavců s úžasem, div se z nich neskulí na ulici. Máme tu nový styl života: nikdo si není ničím jist, ani tím, čím je. A to je ono - zatímco má vláda stále na kahánku a lidé se hrozně zlobí na ministra Drábka, ještě letos víc než kdy jindy, uvnitř se to koncentruje a zároveň rozchází na tom, co chceme a nechceme. Pan Knížák chce demonstrovat proti lidu, lid proti vládě a Akademická obec se hádá s panem prezidentem a ministrem školství. Politici se hádají mezi sebou, všechno je roztahané a rozemleté a nikdo neví, za jaký konec to vzít, aby se ujasnilo, kam vede cesta a jakým směrem.
... pak jdu na Václavák
Jdu kolem sochy Svatého Václava a tam mne vždycky píchne u srdce vzpomínka na dědečka, který kdysi dávno v zimě mne držel za ruku a vyprávěl mi o knížeti české země. Od té doby se toho kolem jeho sochy semlelo spoustu, říkám si a zastavím se, podívám se nahoru, do jeho tváře. Najednou mi připadne taková myšlenka: kolik generací se tu vystřídalo, pod tou sochou a vylilo své city, svůj smutek, radost, naději, lásku i úzkost z budoucnosti nebo vztek na minulost. Kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha, Kriste elejson. A Bůh mu řekne s povzdechem - ty tu jsi zase, kníže Václave? Tak co zase máš za problém s tím svým národem, co zase provedl, na co si zase stěžuje? Já ti, pane Bože vlastně nevím, co ti mám odpovědět. Chybějí mu ideály. Ale kde je vzít, když už všechny, co měli, jsou vypotřebovány?
A slunce zalilo Václavské náměstí, zavoněla Vltava a začalo zvonit na poledne. Ó, ty pražské zvony, které jste bily na poplach i pro lidskou slávu i pro slávu Boží i císařů a králů, kteří mířily na jeden trůn, kolem něhož se shromažďovali mocní i bezmocní. Dýchá to tu věky i přítomností. Nejlepší by bylo to tu konečně uklidit a začít žít normální život. Otevřít koncertní síně, obléci se do svátečních šatů či do plesových rób a začít s noblesou, bez podpásovek, nadávek, nepřátelství a neustálého víření nespokojenosti a zlosti na všechno, na co se jen člověk podívá. Problémy, které pociťujeme, nás přesahují, ale jsou opravdu tak obrovské? Třeba stačí udělat obyčejný pořádek a u všeho, co kdo dělá, myslet na výsledek. Asi by to opravdu pomohlo. Pořádek holt musí být a od toho se všechno další odvíjí jako přirozený důsledek.
