Je možné pozorovat, že se čím dál více všechno relativizuje a danosti jsou rozmělňovány tak, že přestávají mít význam, stejně jako principy, na kterých by měl fungovat svět, aby byl pro každého čitelný ...
Napětí mezi lidmi
Lidé v poslední době prožívají nebývalé napětí a každá maličkost je dovede rozčilit, a tak se stává, že ubližují druhým, kteří si to nenechávají líbit a vrací ránu ranou. Situace se tím zhoršuje. Lidé citově otupěli a pohlíží na své nejbližší okolí podezíravě a i pohrdavě. Odkud jsme se to asi naučili? Pohrdáme jednoduchými etickými hodnotami, které nás povyšují na lidi, ale přitom nejsme v pozici, aby se to vzápětí neobrátilo proti nám. Tuto hru už hrajeme příliš dlouho: v rodinách, zaměstnání, při společenských akcích a děti se to od nás učí velmi pilně. A výsledky si můžeme číst v tisku: na dálnici se vzájemně řidiči zastrašují a ohrožují provoz. Pravnuk zavraždí prababičku pro peníze na drogy. Podvodníci okrádají staré lidi v jejich domovech. Tajný milenec uřízne hlavu své dívce. Tyto, v událostech světa, drobné události, pokořují lidství, devastují společenskou úroveň a pokračují v latentní podobě ve vzájemné, tiché a nedůvodné nenávisti jednoho člověka k druhému, která může náhle eskalovat v násilí, jakmile k tomu nadejde příležitost. Protože tyhle činy, které se dnes a denně dějí, korunují špatné zprávy o situaci v politice a o neustálém prohánění lidí, kteří jsou podezřelí, aniž pro ně platí jakási prezumpce nevinny, dokud se nevyjeví, že jsou něčím vinni. Jsme všichni, ať chceme nebo nechceme, ve vleku záměrů, o nichž nic nevíme a přesto jsme jejich účastníci a vnitřně stoupáme nebo padáme s těmi, kteří jsou na tapetě, jeden den nevinní, druhý den zase někým obvinění. Náš mozek to analyzuje a dělá si úsudek - všechno je na kočku a tak obětujeme svůj vzácný životní čas něčemu, na co vlastně nemáme žádný vliv, ale nutí nás to brát na vědomí.
Upekli jsme si chléb ...
Překořeněný, přesolený, nechutný. Ale přijímáme ho stejně, jakoby ná směl zachránit od hladu. Je to pseudoživot. Bez vnitřní radosti, bez vnímání krásných citů, jejich prožívání, život bez blaženosti, o kterou nás připravuje takto nastavená situace. A tak, na tom chlebě, pomalu klesáme mezi stíny, kde všechny krásy tohoto světa jsou jen jejich odrazem. Zahazujeme ideály, protože jsme se naučili vnímat svět jen přes materiální věci, na které si můžeme sáhnout, mít je a ovládat. Ale chyba lávky, ony začaly ovládat nás. Vyvolávají v nás úzkost, že nebudeme mít i na jiné, a proto děláme jednu chybu za druhou. V osobním i společenském životě. Chamtivost, ta se nemusí jen projevovat směrem k penězům, ale také může být obsažena ve vztazích člověka k člověku. Stejně jako přehnaný pocit nadřazenosti, který vede k lhostejnosti k osudům lidí, kteří zapomněli žít sami za sebe.
Je tu možná jedno východisko - přijmout s plným vědomím takové hodnoty, které pomohou odmítnout způsob života, myšlení a vnímaní věcí od jiných lidí, kteří mají na nás větší vliv, než si to dokážeme vůbec uvědomit a žít si každý tak, jak nejlíp umíme s odpovědností a otevřeným citem k životu i k druhým lidem. Lež zůstane vždy jen lží, není malých a ani velkých lží. Stejně jako pravda. Je to tak prosté! Úsloví nebát se nekrást má daleko hlubší smysl, než si dnes dokážeme uvědomit. A právě to úsloví k nám v poslední době zní s velkou naléhavostí. K lidem mocným jakož i k lidem, kteří chtějí "normálně" žít.
