Současná doba se všemi okolnostmi, které zažíváme, nepřináší zdánlivě všem lidem myšlenky na budování štěstí, lidské důstojnosti, svobodu člověka. Ale pokud je považujeme za hodnoty, ke kterým se hlásíme, je třeba jim rozumět.
Na skok do občanského zákoníku
Ustanovení § 5 odst.1 zaštiťuje soukromým právem ochranu lidské důstojnosti, svobodu člověka a jeho přirozené právo brát se za štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nezpůsobí újmu druhým. Každý z těchto předmětů ochrany má hluboké kořeny v civilizaci a kdybychom se ptali sami sebe, jak pojímat lidskou důstojnost, svobodu člověka a brát se za štěstí rodiny, (chápu to tak, že má právo rodinné příslušníky a blízké chránit před jejich újmou tedy podle již zrušeného občanského zákoníku škodou,která jim může hrozit, aniž způsobí tím újmu druhým), pak je to o tom, neubližovat druhému, nezpůsobit mu újmu na zdraví a na majetku, protože by to přišlo velmi draho.
Ochrana lidské důstojnosti
Nejdříve se pozastavíme nad pojem "lidská důstojnost". O ní mluví filosofie, etika, ale také křesťanská nauka. Ale lidé, kteří se běžně nezabývají těmito obory a nezkoumají je, neradi sahají k objemným knihám a filosofii bytí, v které kořeny lidské důstojnosti přebývají.A možná, že právě je to důvodem k tomu, že pojmu lidské důstojnosti panuje tolik názorů, že můžeme bez obalu říci: je to relativní.
Co je člověk, smysl života a hodnota života?
Pokud každému člověku náleží důstojnost, a o tom jsme přesvědčeni, dokonce je to zavedeno do zákona, pak také každému člověku náleží určitá hodnota a vznešenost. To v důsledku znamená, že vůle a rozum pozvedávají člověka nad všechno ostatní. Také předpokládáme v člověku něco, co přesahuje zákonitosti vzniku a zániku hmotných jsoucen. Lidská stopa nikdy nemizí, každý člověk po sobě něco zanechává. Samozřejmě, že to nemusí být pouze pozitivní stopa, ale i hluboce negativní. Třetím důvodem je smysl lidského života. Protože je to stále filosofickou i náboženskou otázkou, do které, jak jsem již uvedla, lidé neradi sahají, řekněme úsporně a pro mnohé srozumitelně, že je to cíl. Čímž rozumíme zřejmě konečné a trvalé dosažení výsledků celoživotního utváření,nutné k přisouzení skutečné hodnoty lidem. Tak jsme si zafilosofovali, a nyní do praxe.
Relativisté říkají, že ...
Je samozřejmé, že lidská důstojnost je spojena s právy člověka a to je velký problém, protože lidská práva považujeme za obecná, nezcizitelná, nezadatelná, nedotknutelná a nemanipulovatelná. Kulturní relativisté, kteří mají ovšem právo na své názory,a záleží na úsudku a kritickém postoji každého jedince, když se s nimi dostane do diskuse, tolerují různé praktiky, ale současně jsou velkými a nesmiřitelnými obhájci vybraných práv člověka: právo na svobodné názory, soukromý majetek, svobodu slova, svobodu vlastnit zbraň, nedotknutelnost soukromí, nakládat se svými penězi i životem, svobodně se rozhodovat apod. Relativisté jsou užiteční, opravdu. Svými myšlenkami vkládanými do diskusí dávají lidem šanci přemýšlet.
Zamysleme se nad užitečností relativistů
Jsem přesvědčená, že lidé budou diskutovat nad zákonem, který zakazuje kouřit v restauracích. Ministr zdravotnictví, pan Němeček, dokonce přišel na jednání s urnou, provokatér jeden. Jenže, podle mého soudu nejde jen o to kouření, které škodí zdraví ale i o to, že mnozí lidé (i kuřáci) se neradi zdržují v zakouřených místnostech, a v neposlední řadě, že pokud v restauraci, kterou někdo vlastní, kouří naráz mnoho lidí, zplodiny se usazují ve zdech, v čalounění, v kobercích, prostě v zařízení, v kterém ostatní, tedy nekuřáci, hodlají pobývat a které musí vlastník zplodin zbavovat. V čajovnách, v kterých milovníci čaje ke svému osobnímu blahu kouří vodní dýmky,je ovzduší zvlášť výživné. Ale o tom asi zákon nehovoří. Čajovny bez vodních dýmek jsou nepředstavitelné, ačkoliv lidé dobrovolně do sebe natahují spoustu zplodin z tabáku.
Nebudou majitelé ve ztrátě na zisku?
Někteří vlastníci restauračních zařízení, hospod a barů se budou bránit, že se jim sníží návštěvnost, i když jejich zaměstnanci se od ráda do večera pohybují v zakouřeném prostoru a jsou tudíž pasivními kuřáky i v době, kdy sami nekouří, a tak jsou vystaveni hazardu s rakovinou plic, kterou je prý ohrožen každý osmý člověk a o které se nyní píše téměř na celém internetu jako o tichém zabijákovi (dříve se tak nazýval vysoký tlak). Pan ministr Němeček zkrátka zahájil frontální a nekompromisní útok proti kuřákům a už to není jejich svobodné rozhodnutí, za jehož následky jsou odpovědní sami osobně, ale odpovědní majiteli zařízení, kteří mohou být i pokutováni, že nedodrželi zákon.
O ochraně ovzduší
Dost značné vzrušení vzbudila možnost vstupu kontrol do soukromých bydlišť, a to za účelem zjištění, čím lidé topí v kamnech. Lidovci si nejsou jisti, zda takové právo pro pověřené osoby existuje a někteří mají pocit, že "zase nám uloupili kousek svobody" a tím je myšleno, že každý má svobodu topit si, čím chce. Teoreticky ano, ale v praxi jsem zažila v naší čtvrti, že si někdo z okolních domů zatopil něčím, co nejen zamořilo meziblok černým kouřem, ale také nesnesitelným zápachem, a to ve večerních hodinách. Jinak svobodomyslní občané už neuznali jeho svobodu si zatopit čím uzná za vhodné a vyrazili do jeho bydliště mu domluvit. Kdyby nebylo sousedky, která zavolala městskou policii, určitě by to špatně skončilo. Svoboda člověka končí tam, kde narušena svoboda druhého člověka, popřípadě lidí.
Presumpce neviny či uznání lidské důstojnosti?
V ustanovení § 7 je napsáno:"Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře." Ve smyslu našich filosofických úvah myslím, že zákon uznává důstojnost člověka tímto způsobem. Nepřipouští možnost, že by člověk, vědom si svých práv a lidské důstojnosti jednal účelově v neprospěch druhých lidí. I když známe ty šíbry, kteří se snaží každého podvést z prospěchu, třeba podomní prodejci energií a jiní jim podobní. K čemu nás však zákon i vyzývá? Buďte ve střehu. Každý nemusí být zloděj a podvodník, když vám něco nabídne, i s tím, že nabídky mimo provozovnu nejsou platné. Prostě jen zkouší ostražitost, ale kolik lidí mu naletí?
Jak je to s hodnotami?
Člověk by měl znát základy, na nichž stojí jeho život, aby je mohl plodně rozvíjet - ať už v rámci vlastní tradice, nebo v konfrontaci s jinými obrazy světa. Teprve tehdy může jednat jako svobodný, autonomní a zodpovědný člověk, který ví, kam jde a proč. Jinak sebou nechává manipulovat a vrhá se hned tam, hned jinam podle své momentální nálady nebo módy. A přes opěvování pluralismu a těkání od jedné volby k druhé je pro svět potřebné a užitečné, když někdo má odvahu zůstávat věrný poznané pravdě, mít vnitřní jistotu a zároveň otevřenost vůči ostatním názorům, protože ví, kde stojí, ví, že se nemusí o tuto pravdu a jistotu bát. O takového člověka je možné se "opřít" beze strachu z manipulace (která je tak typická pro sekty, v nichž hledají lidé jistotu a zjednodušení života) i z toho, že tíhu neunese a uhne nebo se zlomí.
Když se pídíme po našich hodnotách, snažíme se je vyjmenovat, myslí bloudíme někde hluboko v historii počátků evropské civilizace, přesto je to naprosto jednoduché, i když relativní, jak jsme si uvědomili. Taková témata, jako je lidská důstojnost, svoboda člověka, přirozené právo brát se za štěstí jeho rodiny a lidí jemu blízkých jsou hodna hlubokého přemýšlení a zvažování pro každodenní život v současném světě. A když si dokážeme hluboce a pravdivě obhájit naše postoje k takovým tématům, nemusíme utíkat od knih o morálce, o křesťanství, o právu. Máme možnost je bránit "zuby nehty", ale s tím, že je nebudeme relativizovat. Jejich počátek a obsah totiž tkví hluboce zasazený do naší evropské kultury.
