Společnost: Náš mikrosvět

Blaženost není závislá na uspokojení z hmotných věcí, ale na vnitřní spokojenosti se sebou samým, smířlivým postojem ke světu, ke svému okolí a souvisí s lidským charakterem.

Ke kořenům

Kdykoliv narazíme na nějaké hodnocení o světové situaci, je vnímána většinou z pohledu autora určitého článku. Ale každý člověk vnímá svět jinak a mnoho lidí se denně nezamýšlí, jak se svět vyvíjí a k čemu se vyvíjí. V oblibě jsou "apokalyptické vize", které však se samotnou a pravou apokalyptikou mají pramálo společného. S těmito vizemi se zcela neprávem spojuje biblické Janovo zjevení, které má ovšem nedostatečný výklad. Mnoho lidí ani netuší, o čem vlastně pojednává a jaký je jeho cíl. Nuže - je to tak, že Jan, který pobýval na ostrově Pathmos rozesílal listy křesťanským obcím za doby císaře Domitiána, který křesťany tvrdě pronásledoval. Janovy listy vyzývají souvěrce k trpělivosti a neutuchající naději, že Beránek nad vším utrpení a krveproléváním zvítězí. Není třeba tedy vnímat podobné náhledy na život a svět touto cestou. Je dobré se poučit z historie, že všechno v životě má svou cestu a člověk je hlavně vyzbrojen rozumem, aby si mohl své pochybnosti vyhodnotit podle svého rozumu a vnitřního založení.   

Jak žít v neklidném světě

Samozřejmě, že svět byl od nepaměti zmítán v problémech a lidé, kteří v těch dobách žili, je zažívali a vyjadřovali se o nich podle svých aktuálních možností. Jejich duchovní pozice byla však jiná, než je naše současná. I přes to, že ve starém Řecku byla země zmítána válkami a sociálními problémy, útiskem a otroctvím, bezprávím a sociální nerovností vzešel poklad myšlení a umění, který i dnes obdivujeme, pokud se jím zabýváme. Jenže, tyto kořeny moudrosti a návodu k postojům k životu, který bychom měli chápat jako určitou tradici, jsme nějak opomněli brát v úvahu. Studiem starých knih a poměrů v tehdejším světě dojdeme k názoru, že se zcela nic v podstatě nezměnilo v našich možnostech, jak prožívat život a jak se bránit proti nepříjemným vlivům, působících na naše zdraví, ale vymýšlíme prostředky, které nemají v konci pozitivní charakter. Spíš naopak. I kdyby byly vynalezeny geniální léky proti úzkostem, nespavosti, duševním otřesům, skleslosti a nechuti k činnosti, nic to nepomůže, pokud nebudeme schopni přemýšlet, rozvažovat a nalézt pro sebe optimální osobní život a překonávat časové problémy s pozitivní myslí. Jenže taková povzbuzení se z žádné strany nedostává. Jak tedy žít v neklidném světě?

Psychologický boj sám se sebou

Mezi lidmi nejsou dobré vztahy. Ani v domě, kde bydlíme, ani v zaměstnání a všechno je podřízeno boji, v němž se utkávají nerovné schopnosti i zbraně, takže mnozí raději mávnou rukou a zamknou za sebou dveře. Jenže pak je zase trápí pocit samoty, protože člověk je bytost vztahová. I sebelepší úmysl se na všechno vykašlat a žít si po svém v konci se promění v nemoc z osamění. Myslím, že během svého života rozumný člověk počítá s různými alternativami prožívání budoucích let a možnosti sebeprožívání v různém věku. A přitom má tolik možností, jak se seberealizovat, a v těchto volbách může prožívat šťastný život i se všemi potížemi, které nasbírá během života a dokonce si najít přátele. Není žádné umění se uprostřed života rozvádět. Pokud to není rozhodnutí z velmi vážných důvodů, z nichž vybereme třeba tyranii mezi manžely, nedůvěru, gamblerství a jiné pohromy, které uvádí jednoho z manželů do zoufalství a chudoby, proč nedožít spolu život v klidu a ve vzájemné komunikaci? Někteří si najdou již i během pozdního věku v manželství partnera a myslí si, že je lepší, než ten předcházející, podlehnou slibům a výhledu na lepší život, než byl ten předcházející a v konci zjistí, že byli oklamáni. A tak dožívají s takovou těžkou ranou, kterou je obtížné vyhojit, a věřte, že takových lidí není málo.

Přátelství s dospělými dětmi

Už v době dospívání našich dětí, které tak rády vyletují z hnízda, aby si vyzkoušely život, je třeba udržovat vzájemné přátelství, ovzduší důvěry a rozumného dialogu. Ne nadarmo se říká, že děti jsou naše budoucnost. Je dobře, když si založí pěknou rodinu.  Není třeba je zasypávat radami, protože oni žijí už v jiném čase, než my a mají své názory, ať jsou ovlivněny čímkoliv, ale největší oporou pro náš další život je myšlenka, že jsou šťastní a že mají dobré základy pro svá rozhodování, které mohou měnit či zdokonalovat, protože pokud byli vychováni v milující rodině a měli příklad lásky, půjde to s nimi i při výchově vlastních dětí. A přijmout přátelsky do svého života zetě nebo snachu je velmi důležité, protože je to nám blízká osoba v momentě sňatku. Když se vztahy vydaří, je to cesta k pocitu štěstí a můžete ji znásobit tím, že přihlížíte, jak se další generace činí a občas ji udělat nějakou radost nečekaným balíčkem s dárkem. 

V tom mikrosvětě soukromého života lze najít spoustu krásných chvil, když překonáme všechny již prožité křivdy a nesrovnalosti, též, když dokážeme světu, lidem i sobě odpustit a začít s každým dnem znovu žít. Když odvrhneme těžké vzpomínky, zbytečné starosti (nikdo není povinen mít starosti, pokud není k nim pádný důvod) a myšlenky, že je všechno jinak. Důvěřujme životu, který jsme nezaslouženě dostali, důvěřujme sobě, že dokážeme překonat všechny ty obvyklé strasti a radujme se, že máme tu čest ráno spatřit svítání s čistou myslí.   

Přeji Vám krásné dny, milí čtenáři.