Smrt Ivety Bartošové zasáhla každého z nás, a tak není nic zvláštního uvažovat dnes, když už není mezi námi, o tom, čeho jsme svědky, totiž o jejím "životě" po smrti. Zdá se, že i zemřelý člověk, stejně jako žijící, jak tvrdil Aristoteles ve svém díle "Etika Nikomachova", má své dobro a zlo (když ho má i člověk žijící), i když to už neprožívá a necítí a vlastní pocty a hanby. Je zvláštní, že chování a postoje lidí, kteří ji znali nebo s ní pracovali, přinášejí buď poctu, nebo hanbu. A tím i odkrývají, aniž o tom nějak hluboce uvažují, vlastní nitro. Vypovídají o ní, ale zejména o sobě, o svém vztahu, o svých lidských i sociálních kvalitách a představách o lásce v pozitivním i negativním rozměru, osobní úzkosti ze zmaru a smrti, ale i o již (netušeně) otupělých citech, které však zobrazují slovy - záchrana, ochrana, pomoc, což podle mého názoru nemá s milostným citem nic společného, ale hodně to má společného s očekávaným sociálním mezilidským vztahem. Ano, Iveta Bartošová má pravdu i po smrti: všichni ji chtěli "pomáhat", "chránit", "zachránit" podle svých představ a snad i za použití vlastních metod, aniž by přemýšleli, zda je to pro ni právě vhodné a prospěšné, tak jejich "příspěvky" k jejímu životu byly spíše směrovány k Ivetě jako k objektu, nikoliv k Ivetě jako subjektu, byly odlidštěné, formální, vypadaly jako mravné z pohledu celku, nikoliv vůči Ivetě jako člověku. Nezdá se mi divné, že to odmítala, ale v určité době už nedokázala formulovat své představy o kvalitě života. Částečně ji byly nějak nastaveny prostředím, do kterého vplula jako mladá holka se svým vzácným darem - nezvykle sametovým hlasem a neobvykle krásnou září v očích. Třeba si svého daru nebyla ani plně vědoma, ale za to si ho byli vědomi ti, kteří se kolem ní pohybovali. Neztratili jen Ivetu jako subjekt, ztratili její dar jako objekt, najednou si uvědomují všechno zpětně, a jak je vidět - šílí, dělají věci, které by jinak nedělali, protože ona byla jako žijící nositelem něčeho, čím se cítili všichni obdařeni. I kdyby na ni stokrát hleděli nyní na videích, dar se nevrátí, vzala ho smrt nenávratně a k hrůze těch, kteří si přiložili k jeho ničení a konečnému vymístění z tohoto světa (i kdyby hleděli až do oslepnutí na její videa). S jejím životem odešel její dar, hrubě pošlapán, pošpiněn a pokořen ...
Mnoho lidí touží krásně zpívat, být slavnými, pohybovat se v harlekýnském světě, kde není místo pro nikoho, kdo neumí tančit na tenkém ledě pokrývající mrazivé temné a hluboké tůně nitra lidské společnosti a stavět se za své dary, kvůli kterým se tam dostal prostřednictvím lidí, kteří ho objevili a současně i na něm umí participovat. Když se k tomu připojí i tělesná krása a dobrý manažer i učitel, pak se díváme na někoho, kdo nás okouzluje tělem a zvláštní energií, o kom je každý den slyšet (kterého je každý den slyšet), je možné ho vidět, potkat ho, jít na koncert. Jedna věc je touha zpívat, protože to přináší člověku vytržení z tělesné podstaty, druhá věc je ta, co si dar vyžaduje pro své "bytí"(komu bylo hodně dáno, od toho se hodně očekává nejen na zemi). Hudba je neuchopitelná, ale každý, kdo má k ní blízko, ví, že není jen o notách, rytmu, harmonii, intonaci. Prožívá něco, co znají kontemplativní lidé, východní hésychasté. Prožívala něco takového Iveta? Řekla bych, že ano. Několikrát zaznělo z jejích úst - já chci klid, potřebuji klid, kéž bych už měla klid, až se ho zbavím (Rychtáře), budu mít konečně klid. A když jsem tak nad ní přemýšlela, slovo "klid" bylo natolik klíčové pro její bytí, že rozhodla ho vyhledat, pro ni i pro nás, z lidského měřítka, osudným způsobem - odhodila tělo. Pro nás všechny proto, že se nás všechny ty okolnosti bytostně dotkly. Smrt obdařeného člověka za sebou zanechává stopy, je tím "životem" po smrti a určitě to neplatí jen o těch, kteří ten dar přinášejí a rozdávají, ale také o těch, kteří ho tuší u druhých a často je pro něj i nenávidí. Proč, to ví každý sám, je to nevyslovitelné a má to i duchovní příčiny, o kterých je možné také hovořit v mystice hudby, která se nijak nerozebírá. Myslím, že pan Štaidl o tom hodně ví, stejně jako o tom hodně věděl pan Karel Svoboda.
Abych podpořila svá tvrzení, jistě je lidem, zabývající se hudbou známo, že v dávných dobách byla hudba tvořena pro náboženské a mystické účely a až po dlouhé době byla i pokládána za druh zábavy, ale své mystické kořeny neztratila ani v tom případě. Vyhledáváme ji, těší nás, přináší nám klid, snění, neuvěřitelné pocity, když se nás náhle dotkne. A z historie víme, jaký život a osud měli ti, kteří se nejvíce přiblížili k jejímu středobodu a napojili se na její zdánlivě neuchopitelné působení, aby ho zhmotnili do not. A tak můžeme najít v celých dějinách hudby ať ji jmenujeme pro naše vnímání jako etnickou, klasickou či populární, jen pár jedinců, kteří v nás dokáží vyvolat pocity blaženosti, která není ani vysloužená, ani zasloužená, prostě přichází. A ani sebelepší myšlenka, harmonie nebo obraz, pokud nejsou obdařeny duchem, nejsou ničím, jen zdroj tyranie. A to platí jak v životě, tak i v umění samém a pro všechny lidi, kteří se nacházejí v daném čase, na daném místě a jsou tím zasaženi.
Lidé, kteří běsní kolem Ivetina domu, nenajdou nikdy už klid. Nejen proto, že si nyní uvědomují své nepatřičné chování, ale také proto, že někde v hloubi duše tuší, že nesou vinu za zmaření daru, na kterém neměli absolutně žádný podíl. A tak bude žít svůj "život" po smrti ve všech myslitelných podobách, v lidech, kteří s ní souzněli nebo v lidech, kteří s ní byli a skoro nic nechápali. A tak, myslím na ni v písni, kterou nikdy nenazpívala, ale krásně by k ní patřila.
To je mé rozloučení ...
