Dočetla jsem se v Novinkách, na Internetu, opět velmi zarážející zprávu o situaci v domovech důchodců. Dotyčné domovy jsou soukromé a vlastníci domovů nemají žádnou odbornost pro ošetřování starých lidí. Podle článku - dávají jim utlumující prostředky a neposkytují dostatečné stravování. Zřejmě takových domovů je více ... je více problémů, kterými by se měl zabývat skutečně odborný projekt pro vytvoření sociální politiky do budoucna, protože lidský život s sebou nese hodně zvláštností, které odlišují jednu situaci od druhé, která je však situací lidskou a nikdo není z ničeho předem vyjmutý.
Většina lidí spoléhá na vlastní úspory ...
Ano, nově s tím lidé počítají, pokud mají z čeho šetřit. Ti si budou šetřit na důchod, aby měli z vlastních zdrojů dost finančních prostředků na stáří a mohli si dopřát lepší životní podmínky. Ale jsou tu lidé, kteří si nemají z čeho šetřit anebo v minulosti neušetřili (vychovali větší počet dětí apod.). Aby stát mohl spoléhat na vlastní iniciativu lidí a zvažoval nezřizování dalších podpůrných nástrojů a zařízení k uživení a k bydlení pro staré lidi, musel by přesně zjistit, o kolik lidí se jedná a bude jednat, v jakém věku a zdravotním stavu a sociální situaci se ocitnou. O kolik lidí se bude jednat, co by výhledově mohli využívat domovy pro staré lidi. Z jedné strany je nutné ocenit snahu krajů, které budují velmi pěkné domovy pro staré lidi. Ale kolik seniorů si je může dovolit? A co tedy s těmi, kteří nemají to štěstí, že mají rodiny, které jsou ochotné a schopné se o ně postarat, aby dožili své stáří důstojně?
Staří lidí jsou občané České republiky, požívající stejná práva jako ostatní občané
Zeptejme se takto: jsou staří lidé diskriminováni? Ani v jednom zákoně není zmínka, že by starý člověk, pro svůj věk, nemohl požívat stejná práva i povinnosti jako ostatní občané. Proto zasluhují též úctu a ochranu, což je mimochodem cesta k tomu, by se zohledňovaly obtíže stáří se zřetelem na sociální situaci, protože tato sociální skupina není často výdělečně činná, ale není vyjmuta ze svých povinností hradit nájem, spotřebu energií, musí strpět zdražování i pro ně důležitých potřeb, jako jsou léky a lékařská péče. Tedy, senioři jsou před zákony rovni s ostatními občany. Ale současně - nejsou si rovni ve schopnosti si zajišťovat vlastními silami ty potřeby, které jsou důležité pro zachování zdraví a pro důstojný život, protože si nejsou schopni zajišťovat další finanční prostředky, přesahující jejich výši důchodu, vlastními silami. Jedna úvaha je, že by mohly pomoci děti - jistě, že mnohý cítí odpovědnost za své rodiče ve stáří (nenazvala bych to povinností, protože to dělají z lásky a rodinné sounáležitosti), ale je třeba také zohlednit to, že není povinností dětí milovat své rodiče (příčinou mohou být různé vztahové problémy), ale povinností je (z pohledu rodinného práva) se o ně postarat - a tečka. A mezi těmito dvěma hranicemi jde o úroveň péče, která se pro ně zajišťuje.
Tam, kde chybí láska a vztah mezi generacemi
Leč, a to jde, ať jsou milovaní či nemilovaní, ať jsou jejich potomci takoví nebo makoví, spadají mi do toho zvolání: "Ejhle, člověk!" Dejme tomu, že půjde o skupinu seniorů, ke kterým nemají jejich bližní takový vztah, že by se o ně chtěli osobně starat a dělit se s nimi o bydlení, finanční prostředky a city. Takovým seniorům může také hrozit násilí ze strany rodinných příslušníků, o týrání a zanedbávání péče. I v tomto případě jsou si lidé rovní před zákony, leč tato skupina je znevýhodněna svým stářím, často neschopností se o sebe postarat tak, aby mohla čelit nepřízni svého prostředí a možná i sníženou schopností rozlišovat, co je násilí a týrání a co je obvyklé chování, které mezi sebou rodina praktikovala. Například: děti, které jsou nyní v pozici starajících se, mohli zažívat týrání od svých rodičů, zanedbávání péče, následky alkoholismu a násilnického chování a možná se jim podařilo změnit svůj vlastní život, takže se nechtějí k rodičům nebo rodiči vracet se svými partnery a dětmi. Ale, stále jde o to, že i tací rodiče mají právo na péči, které je vyváženo povinností dětí tuto péči poskytnout na určité úrovni, k čemuž je vede i stát, který si zjistí jejich příjmy a podle toho může uspořádat i podporu ve stáří, bez ohledu na to, jak se mezi sebou tyto generace vyrovnají. Podle mého názoru, námitky ze strany dětí, že soužití či podporu s rodičem, s kterým neměli v dětství a mládí jednoduché vztahy, nepomohou. A kdo by to vytahoval na veřejnost?
A tak existují domovy, které jsou v soukromých rukou
Jistě, že zprávy o tom, že senioři jsou v některých domovech týráni a zanedbávání, utlumováni léky a pokud jsou postiženi demencí, se o ně nikdo pořádně nestará, se nikomu nemohou líbit. Mohou tam spadnout totiž i lidé, kteří o své děti přišli, a nikdo z příbuzenstva není ochoten se o ně postarat. Protože ať to vezmeme z jaké strany, je to pro každou rodinu, která není zrovna nejlépe situována, zátěž. Nestačí jen upéci buchty na neděli, zajet na návštěvu, ale také pomoci finančně. Proto se jeví výhodné, že se najde pro starého člověka útočiště, kde prostě nějak dožije. Ale - vzhledem k tomu, že jako společnost, která usiluje o etickou úroveň ve vztahu k člověku, bez rozdílu na věk, vzdělání, hmotnou úroveň apod. si nebudeme pěstovat takové možnosti, že někde určitá skupina lidí žije v nedůstojném a nevhodném prostředí, je nutné takové podmínky prověřit a eliminovat.
Podle mého názoru ...
Řekněme si to otevřeně: život v konkurenční společnosti je postaven na lidech do určitého věku. Ovšem věk biologický přesahuje věk, s kterým se počítá. Do 45 let stejně nikdo není schopen si našetřit na stáří, protože většina lidí takových příjmů nedosahuje. Je to jen fikce. Fikce, která může mít pro mnoho lidí fatální důsledky, až dosáhnou určitého věku, kdy nejsou pro trh rentabilní, nemohou sehnat slušně placenou práci, většinou nežijí, a to si musíme přiznat, v rodině, která zachovává vzájemnou sounáležitost, takže se nemohou spolehnout na to, že jim někdo pomůže přestát určitou dobu, kdy se jejich životní úroveň sníží oproti minulým rokům, děti nemusí vydělávat tolik peněz, aby současně mohli život rodiče i sebe a své rodiny. Navíc, mnoho lidí trpí vážnými nemocemi a mnoho prostředků vynaloží na léky a lékařskou pomoc.
... věková diskriminace na trhu komplikuje sociální politiku do budoucna
A tak to může jít dál, po celé roky, kdy prožívají toto nelehké stáří a těžkosti od chvíle, kdy na trhu práce nebylo pro ně místo. A to všechno je může vehnat do podmínek, které se pro ně nastavily, třeba i v podobě drahých, ale přitom neuspokojivých podmínkách domovů důchodců. A proto se domnívám, že skutečná sociální politika, moderní a vyhovující podmínkám právního demokratického státu, ke kterému se hlásíme, musí být postavena na skutečných poměrech, které ve společnosti a v rodinách existují, nikoliv na statistických a zdánlivých ukazatelích, který do hloubky nevnikají do skutečné situace, učinit prognózy o budoucím vývoji sociální situace, nepočítat s tím, že většina lidí žije v rodinách, které jsou schopné - nikoliv jen ochotné - se o ně postarat a vyřešit rozdíl mezi tržním a biologickým stářím včetně všech problémů, které často nastávají (rozvody, úmrtí živitele, situace mladší generace, zdražování, apod.).
... každý se může na stáří ocitnout v nedůstojné situaci
Sice každý uvážlivý člověk ví, že musí myslet na svou budoucnost, ale jak se patrno, nemůže domyslet situaci s výhledem na deset, dvacet let dopředu. Je třeba přehodnotit to, na čem se obvykle staví - a současný pokus o sociální reformu opravdu neřeší to, co v realitě existuje - rodinné vztahy, zdravotní stav lidí a nejistoty na trhu práce a věková diskriminace na trhu práce jsou tou realitou, která může prodražovat sociální politiku, včetně péče o staré lidi, o které nemá flexibilní, rentabilní a nevím jaký trh, zájem už v době jejich profesionální zralosti a tento zájem se vytrácí s přibýváním věku a problémů, které s sebou přináší stáří. Myslím, že by docela stačilo, kdyby se sešla skupina lidí, zabývající se sociální oblastí a vytvořila projekt budoucí sociální politiky pro budoucnost, s ohledem na nastavené pilíře naší ústavy, pro zachování úcty a důstojnosti člověka, bez ohledu na jeho věk a prověřit všechny soukromé iniciativy, které se hlásí k péči o staré lidi, zda nejsou jen pečovatelským (a tím i podnikatelským) ústavem naoko. Jde o budoucnost každého člověka a proto sociální politika musí vycházet z reality, nikoliv z fiktivních předpokladů, lze předvídat stav do budoucnosti na ukazatelích, jen je třeba se jí opravdu věnovat více, než dosud. Konečně, sKarty dokazují, že v myšlení o sociálním stavu lidí není povědomí a na lidské osudy, ve smyslu tohoto článku, ve stáří nelze jen vymýšlet drahé elektronické prostředky.
