Společnost: Děti nutí rodiče, aby je živili. Je to nemravné?

Možná, že se mnoho lidí podivuje, kam až to dospělo s rodinnou výchovou, když děti používají na rodiče různé druhy vydírání a násilí (jak konečně tvrdí zpráva v tisku), aby je živili, protože nechtějí pracovat. Ne, že by si práci nemohli najít, dodává zpráva. Dlouhou dobu se probíhaly všelijaké diskuse o tom, jak to tedy má mezi dětmi a rodiči být nastaveno a co je vlastně rodina, co domácnost a jaké by měly být vztahy. Z nového občanského zákoníku se toho mnoho na toto téma nedozvíme ...

Nějak mne to nepřekvapuje

Ačkoliv se od nepaměti pokoušelo mnoho osobnosti stanovit určitou meta-etiku ve vztazích mezi malými skupinami, jako je rodina či většími, jako je obec a společnost s tím, že lidé byli vedeni určitým nátlakem, aby ji respektovali, protože už tehdy se dobře vědělo, že právě tyto sociální skupiny tvoří základ k prosperitě, k obraně zájmů a obraně i ohrožení celého společenství, že to má velký ekonomický význam, a samozřejmě také význam pro soudržnost lidí jazykově, nábožensky i národnostně si blízkých, zvažuji, do jaké míry takové argumenty ještě v současné společnosti 21. století platí a co by se mělo změnit. Počátek toho všeho je státní populační politika, která významně ovlivňuje vztahy v rodinách z toho důvodu, aby byli členové mezi sebou solidární a snažili se nejen vychovávat mladou generaci k určitému cíli, o kterém se jistě nemusí diskutovat, ale současně, aby bylo postaráno i o starší členy v rodinách, které by až v krajních případech měly být opatrováni v domovech či LDN. Zdá se, že elementární mezigenerační vztahy byly rozbity. Mnoho lidí nemíní zakládat rodiny. A to jak z ekonomických důvodů, tak i s časových (podnikatelé, exponovaní manažeři apod.), nebo prostě proto, že nevidí v rodinách smysl pro sebe (zvláště, když vyrůstali v neutěšených rodinných podmínkách a chtěli se od takových vztahů odstřihnout, stát se sami sebou).    

Od současného člověka nelze očekávat obdiv k etickým hodnotám

Netvrdím, že jsou všichni lidé stejní a rozhodně si myslím, že každý má právo na to, aby si nejen vybral svou životní cestu, své povolání, způsob života. Od té doby, co přestala působit taková ta zaběhnutá morálka, které svědčilo elementární povědomí o DESATERU a bylo určeno zejména staroizraelskému národu, aby si udržel národní identitu a sjednotil se v určitém systému oproti svému okolí, které ho obklopovalo, křesťanství přineslo velké pojmy, znásobené vstupem velkých postav středověku, ale také krizi v etických přístupech v životě, k lidem, o které se můžeme konečně přesvědčit v dějinách. A já si skutečně nemyslím, že by se lidé v době renesance nebo baroka nějak významně lišili od dnešního člověka i přes to, že došlo k významným ekonomickým i politickým změnám, které vyvrcholily tragickými dvěma světovými válkami. Ty totiž přinesly hloubkou deziluzi těm, kteří ještě doufali, že mohou existovat meta-pravidla, pod kterými budou lidé nějak myslet, vnímat a udržovat vztahy mezi sebou. Podle mého názoru - něco takového nelze prostě v demokratickém státě, který vyznává svobodu, vynucovat, až na takové případy, které jsou v zákonech hodnoceny jako trestné činy.

Takže, jak z toho…

Jedině výchovou a příkladem, nikoliv donucením, protože každý člověk je jiný a jinak pojímá hodnoty, jinak je přijímá a žádná učebnice etiky, žádný systém,  byť sebelépe myšlený, nemůže nahradit lidské individuální rozhodnutí pro výběr hodnot, které do svého života přijme a pro ctnosti, které bude považovat za promyšlené a přijatelné co do jejich obsahu, významu a účinnosti ve styku s lidmi, v práci, ve vztahu ke svým bližním. Výchova by měla nastavit nějaké mantinely, aniž by narušovala strategii rozhodování pro to, jak se v určité situaci kdo zachová. Rozhodně nemůže být příkladem rodina, v které se odehrávají politováníhodné vztahy, v kterých děti prožívají citová traumata a jejich smysl pro spravedlnost, soucítění a solidaritu s rodinou se otupují až do bezohlednosti, nedůvěře či nenávisti k rodičům i blízkým.  Protože s dětmi by se mělo udržovat přátelství od narození až po jejich dospělost. Dítě je totiž samostatnou jednotkou. Brzy si vytvoří názor v tom svém čase o svém okolí, do kterého se narodilo a skutečně je mu zbytečné říkat, že "to bych si ke svým rodičům dovolit nemohla. Za to bych dostala od otce řemenem." Maximálně se tomu podiví a pokrčí rameny. Jak se dítětem nakládá, tak se to vrátí. Dříve nebo později. A pokud bylo svědkem násilí v jakékoliv podobě mezi rodiči nebo neuctivého chování ve všech směrech ke starší generaci, pak si maximálně řekne - úcta je něco, čemu nerozumím. Co to je?

A tak vyprazdňujeme morální pojmy svým vlastním chováním

Slova, jako jsou "úcta", "důstojnost", "soucítění", "milosrdenství“, která označují ve své hloubce vztahové kvality mezi lidmi, se denně vyprazdňují tím, že svými činy vyřazujeme jednotlivé prvky z jejich obsahu. Třeba tím, že vztáhneme ruku na někoho blízkého, půjčujeme si od starých rodičů a peníze nevracíme, nenavštěvujeme své nemocné, nestaráme se dostatečně o domácnost, nedbáme o tvory, které jsme k sobě připoutali, předem odsuzujeme někoho, aniž víme, zda je skutečně vinen, pomlouváme, falešně se pak stavíme pomlouvaným do očí. Naše sliby neplníme, před pěstováním láskyplných vztahů stavíme modly, kterým dáváme přednost před lidskými hodnotami. A nejsme skutečně tím vším lepší, než byly generace před námi, i když máme daleko více svobody k rozhodování. A do toho ještě přicházejí vlivy, které vyprazdňují takové pojmy, jako je "matka" a "otec". Myslím, že k tomu se nelze stavět jinak, než racionálně. Například tím, že se naučíme mezi sebou opravdu komunikovat tváří v tvář a říkat si i věci, které nejsou příjemné, ale je nutné je vyslovit, pojmenovat, řešit.

 

Jestli si tedy přijde syn nebo dcera ve svých třiceti letech pro peníze, protože je nevydělává z důvodů jiných, než že potřebuje podporu, pak je třeba zvážit, zda se dát citově vydírat či dokonce si dát vyhrožovat, nebo si s takovým dospělým dítětem sednout a pokud ještě jsou v jeho chování známky nějakého vztahu a citu, si s ním promluvit. Dřív, než mu zavřeme dveře před nosem. Pokud však takový mladý člověk nebyl vychován k cíli, že si jednou založí rodinu, že bude muset rodinu podporovat svou prací, vychovávat děti atd., atd., pak v té výchově prostě bylo něco špatně. A tak - buď ho živit, nebo ho navždy ztratit. Na světě není totiž prostředek, jak dohánět výchovu, která byla během jeho života v rodině podceněna či dokonce zanedbána. Děti nastavují zrcadlo, někdy velmi trapné …        

   

 

Autor: Irena Aghová | středa 12.2.2014 17:48 | karma článku: 25,07 | přečteno: 1384x
  • Další články autora

Irena Aghová

Sírachovec

29.3.2023 v 14:48 | Karma: 10,50

Irena Aghová

O svědomí

19.8.2022 v 10:23 | Karma: 13,07