Vztah k rodinným předkům, přecházejícím generacím, je tradiční a zakotvený v člověku. Čím by měl být 28. říjen být? Vzpomínkou na předky, kteří nám nejsou nyní ještě vzdáleni. Nejde tedy jen o dějiny, ale i o dnešek.
Smysl oslav samostatnosti československé
Pro příští oslavy 28. října, kdy se zrodil samostatný stát Čechů a Slováků, bych navrhovala, aby byl vzpomínkovou slavností na nesčetné oběti I. světové války, jíž se účastnili naši dědové a pradědové a na utrpení rodin, kterým umírali na bojištích blízcí lidé a přátelé. Je to jedinečná příležitost, jak si připomenout hrůzy první světové války, o kterých je třeba mluvit. Jestli se někdo ptá proč, tak pro naše nové generace, jejich poučení a dospívání ke zralosti. Jistě budou všichni souhlasit, kdo se zaobírají českými a evropskými dějinami, že první světová válka byla určitým pokračováním třicetileté války, neméně hrůzné, neméně fatální pro evropské i české dějiny. Ve smyslu těchto událostí, které vyvrcholily pro naši vlast vyhlášením samostatnosti republiky Čechů a Slováků, je samozřejmé, že se budou řády a medailemi odměňováni lidé, kteří přispívají míru, pokroku, vědě, umění, protože pokračují jako současné generace k odkazu a smyslu novodobých dějin v Evropě i v naší vlasti. Taková vzpomínková akce a oslava přispěje k chápání identity našich občanů a současně i identity k evropskému prostoru.
Co mi odkázali předkové
V knihovně máme řadu knih, které jsme s úctou k našim předkům a účastníkům první světové války a svědkům i účastníkům vyhlášení samostatnosti české uložili do regálů. K nim patří i vyznamenání za statečnost a hrdinství. Oba moji dědečkové, kupříkladu, byli dobrovolníci a strávili část života na frontách i v legiích, otec mé matky strávil rok v ruském zajetí. Bohužel, oba zemřeli, jeden po druhém, ve věku šedesáti dvou let, takže jsem si jich moc neužila. Po svém návratu ve své činnosti neustali, nedali si ruce do kapes, a proto tento den je pro mne vzpomínkový a sváteční i děkovný. Myslím na ně, myslím i na babičky, které zůstaly doma bez opory a musely si samy poradit s hospodářstvím a dětmi. Moje prababička rozdávala z úrody na statku, který sama vedla, nejchudším rodinám v okolí. Takové byly poměry a lidé byli solidární, nedalo se jinak, mnozí by nepřežili. Když měly rodiny štěstí, že se jejich manželé a synové vrátili, netušili, že za pár let vypukne ještě hroznější válka, která zachvátí svět a změní svět, lidi, civilizaci.
A v současnosti?
Našim dětem je tato pohnutá a tragická doba vzdálená stejně, jako pravěk. Nerozumí ji, nemohou přijmout minulost do přítomnosti, pokud se o ní neučí a nevysvětlují se autentické události patřičným způsobem. Dějiny – to není jen šprtání letopočtů a zvládnutí výukových témat, ale život. A přesto, přátelé, je nedílnou součástí našich životů, našeho přemítání a patří k historickým kořenům, a také je i výzvou do přítomnosti; k solidaritě, k úctě k člověku, k jeho důstojnosti a správnému pochopení lidských práv, které nemáme jen proto, abychom z nich vyzobávali to, co se momentálně hodí, ale chápali je celostně, jako výdobytek nově vzešlé společnosti. Není dobré si malovat, že I. republika neměla problémy, že v ní nepanovala politická řevnivost, že nebyla chudoba a nezaměstnanost, ale kontextu naší doby ji lze chápat jako nakročení do budoucnosti a výzvu k úctě lidí k odkazu předků. Nemyslím si, že 28. říjen a ani 17. listopad jsou příležitosti k politickému a společenském zápasu, který tu stejně probíhá svátek – nesvátek, a je to demokratické zemi žádoucí a běžné. Není ani třeba výzev k nepokojům, protože v naší demokratické zemi je možná pokojná a demokratická soutěž politických sil ve volbách. Pokud je někdo zvolen do funkcí, v kterých ovlivňuje veřejný život, je to nejen obvykle krátkodobé živobytí politika, ale také čest, protože má možnost realizovat program, s kterým vstoupil do veřejné služby a má sloužit nejen státu, ale i občanům. Každý má možnost svým dílem se účastnit na veřejném životě v naší zemi, pokud cítí, že má co dát naší společnosti a pomoci odstranit problémy, které nás stále provázejí – tu ve stavebnictví, tam zase v potravinářství, ve zdravotnictví a jiných oblastech, třeba i umění v celém jeho spektru a významu pro krásu samu i vzdělávání k estetice. Cesta k pokroku společnosti není jen v moderních technologiích, ale také v obecném vzdělávání, k prociťování krásy, kterou dokáže nadaný člověk vytvořit, ať slovem či obrazem nebo hudbou. Na počátku je projevený talent, který má takto obdarovaný člověk rozvíjet jako hřivnu ke svému i často veřejnému prospěchu a oslovovat v naší přítomnosti žijící generace, protože nelze žít pouze z klasiky, která je sice krásná, ale táhne nás k minulosti. Umělec se vyjadřuje svým talentem a uměním ke své době -uměním.
To všechno mi probíhalo hlavou, když jsem sledovala letošní oslavy 28. října – svátečního dne samostatnosti československé. Chtěla jsem vzdát úctu všem, kteří již nejsou mezi námi, a přesto lidským vkladem otevřeli cestu do moderního státu. Každý z nás se může zamyslet, co udělat proto, aby naše země nebyla vláčena zahraničním a tuzemským tiskem, ale naše nová generace měla pocit hrdosti, že se zde mohla narodit, protože postupné vykořenění do budoucna neprospěje jen jim, ale nám všem.
