Nyní budu psát o soucitu (i ve smyslu milosrdenství), jak napovídá latinský a český název článku. Je to tak staré téma, že je třeba pojmu soucit přijít na kloub. Každá doba si ho vykládá podle svých etických kriterií.
O slepém a opravdovém soucitu
V našem kulturním prostředí se hlásíme k soucitu, který má různé projevy. Buď se chová jako cit, projevující se spontánně, ovšem bez trvalého efektu, takže se z něho nestává trvalá ctnost, zakotvující se do čitelného a jasného a mravně vynutitelného etického řádu. Ale má různou podobu. Buď nerozprostírá se na všechny případy, které si soucit v podobně lidské sounáležitosti zaslouží působení (nerovnováha, nespravedlnost), nebo je spontánním výkřikem, který zanikne, kdy se nenajdou stoupenci, kteří by ho hodnotili jako nutnou veličinu mezi ostatními projevy ctnosti (nerovnost).
Jeví se mi, že soucit udělujeme jako uznanou nadhodnotu, aniž se ji vnitřně plně účastníme. Má to hodně společného s tím, jak hodnotíme zlo a dobro v jejich krajních projevech, spíš oboje naopak relativizujeme. Samozřejmě, že je možné, při delší úvaze dojít k názoru, že to, co se momentálně jeví jako zlo, může přejít později v dobro, ale protože budoucnost v přítomnosti nejsme schopni odhadnout. A tak momentální zlo je zlem a dobro dobrem též podle momentálního stavu, v němž se nacházíme a úvahou, že zlo stejně jako dobro někomu svědčí, jinému ne, takže se nějak mezi sebou dohodnou, zprůměrují a vytvoří určitý nebo neurčitý stav, z něhož pak prýští různé nápady, návrhy, činy, skutky, pseudo - ctnosti a jiné lidské pohnutky, v nichž lidé pasivně a také ne oprávněně fungují.
O soucitu v křesťanském pojetí
Předkřesťanská filosofie, a tak chápeme řeckou filosofii, vytvořila celé systémy mravních pouček, jež jsou i dnes zajímavé, poučné a často citované, jde však o to, v jakém postavení byl v antické filosofii člověk jako jedinec a jakou měl váhu v antické obci. Tím myslím řecko-římskou otrokářskou společnost. Nechci nikoho z čtenářů nudit dlouhou rozpravou o přechodu antické filosofie do křesťanské, tím se zabýval nešťastný filosof Boëthius, ani dlouhou rozpravou o období tzv. patristické filosofie, která položila filosofické základy křesťanskému středověku a vynesla do dějin velké osobnosti, ale jen se dotknu samotného faktu, že člověk v křesťanství získal proti antickému světu mimořádné postavení a k němu se upírá veškerá pozornost. Jiná je otázka, jak si v dějinách počínal a jak si dokázal poradit s pojímáním zla a dobra, jaké ctnosti uznával a jaké skutky prováděl a jak chápal jednotu v jejím absolutním projevu ve všech dopadech na jeho existenci. Člověk je věčným tajemstvím, které spočívá v jeho přirozenosti a obrazu vlastního projevování svobodné vůle. A s tím je nutné zacházet z největší opatrností, protože zůstává vztahovým tvorem, jak napsal Buber ve svém slavném pojednání "Já a Ty".
Jak se nakládá se slovem soucit
V této souvislosti jsem zapřemýšlela na tím, jak například současní a moderní politici zachází s pojmem "soucit" . Od jakých základů odvíjejí své uvažování a do jakých souvislostí ho zakotvují? Je to přeci důležité, protože komu se soucitu dostane, může se setkat i s milostí v právním slova smyslu, bez ohledu na jeho provinění. Člověk, který spáchal zločin může být omilostněn před jinak spravedlivým trestem osobou, která je k udělení milosti zákonem ustavena. A společnosti, které mají takovou možnost v zákonech zakotvenu, mají tak možnost projevit soucit jako mravní hodnotu nad zákonem, protože ho chápou jako mravní ctnost, která stojí nad zákonem, tedy přesahuje meze zákona. Jenže ne vždy lze etické hodnoty nad zákony povyšovat, když hrozí, že může vzniknout škoda druhým nevinným, pokud se dá předpokládat, někdo ve svém etickém rejstříku a v pojmu ctnosti chová pomstu jako ctnost. Soucit lze také pojmout jako duševní hnutí člověka, který se dívá na utrpení druhého a chce mu pomoci proto, že ve své přirozenosti cítí sounáležitost obecně s lidstvím, k němuž ho váže úcta. v tomto případě je soucit nejvyšší mravní ctností, která není vázána na jakýkoliv zisk, jako je obdiv, očekávání odměny, zviditelnění.
Duševní stav, nebo-li habitus
V této souvislosti se pozastavím nad duševním stavem člověka, v němž se projevují ctnosti. Aristoteles, kterého nelze opominout v tomto uvažování, rozeznává trojí duševní jevy: city, vrozené schopnosti a stavy. "Pro samotné city", praví Aristoteles, "nebýváme nazýváni ctnostnými nebo špatnými, ale býváme haněni anebo chváleni pro ctnosti. City jsou spontánní, neboť jimi projevujeme svůj hněv zbabělost, unáhlené činy, špatnosti, strach, ale znakem ctnosti je rozhodování, protože ctnost je trvalý stav, který se vztahuje k pocitům libosti a nelibosti a tím, že vzniká, také roste a zaniká, a v ctnosti nemusí být nutně zakotveno jen dobro. pokud se k ní neváže uměřenost, spravedlnost".
O skutcích
Skutky můžeme chápat jako spravedlivé a uměřené, záleží na tom, zda je koná člověk spravedlivý a uměřený a nikdo se nestane ctnostným, kdo se prohlašuje za spravedlivého či uměřeného a přitom v to,to smyslu žádné skutky nekoná. Dokonce se ctnostným nestane ani ten, který filosofuje a myslí si, že tím se stane ctnostným. Stejně se tak nestane zdravým nemocný člověk, který sice naslouchá lékaři, ale nekoná, co mu lékař radí nebo přikáže.
Od slov k činům
Moderní komunikační nástroje nám lidem umožňují se sbližovat, což je jistě dobře, protože si můžeme vyměňovat názory, uvažovat nad nimi, a tak vést své úvahy do světa mezilidské komunikace a lépe pociťovat váhu poznání, pravdy a naopak zažívat chaos myšlenek, které nejsou podepřeny ničím, jen momentálními stavy mysli. Myslím, že člověk, jako vztahová bytost, nadaný duševním životem, svobodnou vůlí, řečí, možností vyjadřovat své city uměním či jinými prostředky, by si měl primárně vážit sám sebe a jelikož je nadán i vůlí, myšlením a zkušeností, odpovědností a vírou, v níž je důvěra, by měl odpovídat z pozice své důstojnosti na projevy zla ve všech jeho formách soucitem, který se obecně dá zařadit mezi ctnosti, který svědčí nejen momentální potřebě něco nepříjemného zastavit, ale nastavit vládu řádu, který znamená rovnováhu, a tu střežit, protože jen tak může existovat ve své velikosti. Nelze považovat slepý soucit za ctnost, ale vidoucí soucit za největší čin, který chrání křehkost a velikost samotného života v celém jeho pojetí.
