Nechci rozmnožovat články, které se hemží v tisku na téma Polčákovo vyjádření vůči hlavě státu. Tento článek je spíše o jeho společenských, právních a mravních dopadech na společnost. Nikdo nezná dne ani hodiny.
I svoboda slova má své mravní hranice.
Věřím, že pan dr. Polčák je vzdělaný právník s praxí a s touto vzdělaností se pojí i mravní zásady, s kterými se během studia právníci setkávají při výuce. Znalost práva a jeho výkon předpokládá, že právník – advokát řeší ve své praxi problémy lidí a též je zastupuje v soudním řízení s tím, že lidé mu důvěřují, když podepisují plnou moc – zmocnění, tedy smlouvu o zastupování. Ze strany lidí, kteří se na něho jako na advokáta obracejí, je to podobné, jako se obracejí na lékaře a na obou stranách spoléhají na mlčenlivost, což je předpoklad k důvěře ve schopnosti lékaře anebo advokáta.
Jestliže taková osobnost, lékař nebo advokát vstupuje do veřejného prostoru, pak se od ní očekává, že rozumí životu a jeho možným peripetiím, v nichž se lidé ocitají ať zaviněně nebo nezaviněně. Takovou váhu zodpovědnosti musí každý, který se rozhodne, že bude taková povolání vykonávat, unést za každou cenu a nenechá se ničím strhnout. Ani osobními pohnutkami či okolním tlakem, který nemusí být přímý, ale může mít vliv v určité situaci, do níž se taková osobnost dostává a uškodí jednotlivci, nebo lidem, kteří se domnívají, že když to řekl on, tak se to může bez obavy vykládat dál, že je to normální, že uvažování o smrti, která vše vyřeší, je v pořádku, protože všichni víme, že jsme si v tom konci všichni rovni, a přitom o ni přemýšlíme s jistou nevolí a strachem. Asi proto se na Internetu množí články – co bude po smrti a touto otázkou se mnozí zabývají možná více než tím, co bude v životě.
Co máme a nemáme ve vlastních rukou.
Život máme každý ve svých rukou, ale smrt ne. Život si můžeme zorganizovat, ale smrt ne, i když ji jdeme dobrovolně vstříc. Tento konec neznáme, protože se o něm nikdo nemohl vyjádřit, až na ty, kteří o něm uvažují z různých hledisek, ale bez vlastních zkušeností a mnozí si myslí, že tabu smrti je prolomeno. Je to tajemství, které není odhaleno navzdory moderní vědě. Navzdory tomu, co se o tom píše a co se snaží někteří autoři vyslovit. V konci jsme všichni odpovědní za své myšlenky, které zhmotňujeme slovy, které mají často nedozírnou váhu. Kdybychom je chtěli vzít zpět a vysvětlovat nejučenějšími formulacemi, párem volů je nepřitáhneme zpět, protože jejich důsledek přetrvává v hlavách lidí. Když jsme se rozhodli, že budeme svobodnou společností, která má tu preferenci, že uznává svobodu slova, měli bychom uvěřit, že ta slova, která mají velkou moc, naráží na určité hranice, a to díky zákonům a mravnímu cítění, jsou omezitelná. Svoboda je velká věc, která by neměla být omezována nenávistí, vztekem, závistí, chamtivostí, egoismem, egocentrismem, mocichtivostí a jinými pocity, které nepatří do budování slušných lidských vlastností.
Přát někomu smrt je nemravné.
A tak, přát někomu smrt je nemravné i tehdy, když si to jen přejeme v myšlenkách či slovy, i ze strany veřejných osob i ze strany soukromých osob. Z tohoto přání se množí vraždy, násilí ať už psychické nebo tělesné a že jich není málo, to víme z tisku, množí se i sebevraždy a smrt může tak panovat. Mluvíme o generačním smíru, kdy se starší generace smiřují s mladšími, kdy mladší generace ctí starší generace. A to je také tom, jak o svém životě přemýšlíme a jak jsou vůbec uspořádány mezigenerační vztahy ze strany státu. Jestliže se dostane případ dr. Polčáka versus prezidenta Zemana před soud, jestliže dr. Polčák za svá neuvážená slova bude zbaven všech funkcí, třeba i vyloučen z advokátní komory, myslím, že je třeba posoudit tuto věc z hlediska mravního buď odpuštěním, nebo veřejnou omluvou bez ohledu na to, jak to vlastně myslel.
Vezměme na sebe to břemeno, že je mravné zachovávat důstojnost člověka, že lidský život si vyžaduje úctu a ochranu, že i svoboda si vyžaduje úctu a nebude ničím narušována, že budeme život ctít ve všech formách, dokud se projevuje, a tato úcta bude náležet životu od početí až po stáří, jehož tíži si zakusíme každý, a to nejen z hlediska zdraví, ale i z hlediska toho, že prohlédneme skutečnost, která nás obklopuje a jíž se zhrozíme,.že všechno jinak, než jsme si představovali třeba i v řadách svých nejbližších a to je to nejtěžší, když se setkáme z nevděkem, popřením všech našich snah o slušný život následné generace, o lhostejnosti navzdory tomu, jaké oběti jsme přinášeli. Vděčnost a porozumění i smíření je dar těm, kteří byli obdarováni, i když si to nepřipouští, že své dary nerozmnožovali.
Myslím, že celou situaci je nutno řešit především z mravního pohledu a následně z právního pohledu, přesně řečeno, z pohledu úcty k člověku, ať je v jakémkoliv postavení. Bude to dobrý precedent pro všechny, kteří úctu k člověku bagatelizují. Bez úcty k člověku dojdeme k barbarizaci společnosti, což si nedovedeme představit. Uvolňovat tato stavidla je snadné, ale pro budoucnost strašně nebezpečné.
