Samozřejmě, že žijeme přítomností, ale zapomínáme v některých chvílích si uvědomit, že dávné antické civilizace, také žily svůj reálný život a na rozdíl od nás o něm hluboce přemýšlely.
Seneca filosofuje o hněvu.
Jak zmírnit hněv? Bojíme se této vášně, která je nejodpornější a nejzběsilejší ze všech ze všech. Tato vášeň je celá zjitřená a ovládnutá bolestí. Plane nelidskou touhou po nejkrutějších trestech, neohlíží se sama na sebe a dychtí po pomstě i za cenu, že strhne na sebe i mstitele.
Seneca píše, že někteří mudrci, že hněv je krátké šílenství a jako šílenství se nedokáže ovládat, zapomíná na slušnost, nepamatuje na mezilidské vztahy, tvrdošíjné se nechává ovládat a zaměstnává se tím, co začal, je nepřístupný k rozumu a radám, je štván nicotnými podněty, není schopen rozlišovat, co je správné a pravdivé. Podobá se hroutícímu domu, který se rozpadne nad tím, co zavalil. Ostatní neřesti lze utajit a život ve skrytu, hněv však propuká otevřeně a vychází na povrch a čím je větší, tím zjevněji se projeví. Uvidíš vraždy, travičství, velkou špínu vzájemného osočování, zkázu měst, záhubu celých národ. Prodávání předních mužů v dražbě, pochodně hozené na střechy.
Z čeho pramení hněv? Seneca uvažuje, že se často nehněváme na ty, kteří nám ublížili ale na ty, kteří se chystají nám ublížit, takže lze usoudit, že hněv nepramení z křivdy. Jenže ti lidé, kteří se nám chystají ublížit nám ubližují už jen samým úmyslem, a kdo chce spáchat bezpráví, už jej páchá.
Hněv není touhou po trestu, stačí si všimnout, že se právě ti nejslabší hněvají na ty nejmocnější a netouží po trestu, v nějž doufají. Jedná se o touhu po vykonání trestu, nikoliv o možnost, a lidé touží i po tom, nač jejich možnost nestačí. Za druhé, nikdo není tak nízký, aby nemohl doufat, že by mohl potrestat i toho nejvyššího: ke škození jsme všichni dost mocní.
Aristoteles říká, že hněv je touha po odplatě za bolest. Nikomu, kromě člověku nebyla propůjčena rozvaha, předvídavost, svědomitost. Stejně jako lékař si má počínat i strážce zákonů a správce obce a, pokud lze, mírnějšími slovy léčit povahy lidí tak, že jim bude radit, co mají dělat, vštěpovat duším touhu po četném a správném, vyvolávat nenávist k neřestem a podněcovat oceňování ctností. Pak ať přejde l řečem přísnějším, které by stále napomáhaly a káraly. Potom, ať přikročí k trestům., stále ještě mírnějším a odvolatelným.
Začátky některých věcí jsou v naší moci, jejich další vývoj nás však svou silou unáší a neponechává nám cestu k návratu, Člověk, padající do propasti není pánem svých pohybů, a když letí, nemůže se zastavit nebo zpomalit svůj pád, navíc prudké klesání, jež nelze zarazit, znemožňuje veškeré uvažování a veškerou lítost a on musí dospět tam, kam by byl nemusel dospět, A stejně je to tak i s duší, Jestliže se oddá hněvu, lásce i jiným vášním, není jí dovoleno potlačit jejich nápor: nutně ji zachvátí a až na dno klesne její váha a povaha neřestí, mající sklon k pádu.
Nejlepší je okamžitě odrazit hned první vzkypění hněvu, postavit se proti samotným jeho zárodům a vynasnažit se do hněvu neupadnout, Vždyť značne-li nás strhávat ze správné cesty, je těžký návrat k záchraně, protože nic už není v moci rozumu tam, kam jednou pronikla vášeň a kde jí bylo z naší vůle dáno jisté právo. Od té chvíle bude dělat, co bude chtít, co jí dovolíš.
Je hněv vůči nepřátelům nutný? Naopak, nikdy není méně nutný, protože tam nesmí být útoky neukázněné. Ale umírněné a poslušné. Vždyť co jiného oslabuje barbary o tolik tělesně silnější, o tolik lépe snášející námahu, ne-li hněv, nejvýš škodlivý sám sobě?
Hněvat se kvůli blízkým není znakem srdce milujícího, ale slabého. Krásné a důstojné je vystoupit jako obhájce, který posuzuje a předvídá a nejedná impulsivně a vztekle. Žádná vášeň není totiž chtivější msty než hněv, a proto je hněv neschopný pomstít se. Protože je velmi prudký a bezhlavý, jako skoro každá vášeň, sám sobě je překážkou na cestě za tím, za čím spěchá. A tak nebyl nikdy užitečný ani v míru, ani ve válce, neboť mír učinil podobný válce a ve zbrani zapomíná, že Mars (římský bůh) je společný, to znamená že jde jednou s tím, podruhé s oním, a přechází pod moc druhého, protože nemá moc sám nad sebou.
O autorovi
Senecova filosofie není původní, jeho díla vycházejí z různých pramenů, on však do nich přidává svou zkušenost, své zaujetí, svou osobnost a vytváří z nich díla vysoké umělecké hodnoty a působivosti. Přispívá k tomu i jeho osobitý styl vyznačující se odporem k složitým souvětím a zálibou v úsečných větách, myšlenkově zhuštěných a formálně vyzdobených vším, co vymyslela rétorika. Seneca je velký učitel a rádce, jak se stavěl k různým životním situacím. Traktát O hněvu pojednává o tématu ve starověku často probíraném, zabývá se jím například Marcus Tullius Cicero ve 4. knize Tuskulských rozhovorů a Plútarchos v jednom svém spise učí, jak hněv brzdit.
Příště o Ciceronovi.
