Rodina je základem všeho dobrého ve společnosti, pokud ovšem je takto brána a podporována a to nejen hmotně, ale také legislativně a především výchovou. Vždyť z ní vycházejí ti, kteří budou strůjci budoucnosti.
Můžeme se učit z minulosti?
Klasická literatura, která nabízí mnoho témat k otázkám lásky není podle mého pozorování příliš v kurzu. A přesto v ní můžeme najít bohatství myšlenek, které nejsou jen hudbou minulosti, ale možnou inspirací se zamyslet nad současnou dobou, která tyto hodnoty, jako je láska nerozmnožuje, i když lidé se opravdu v tomto nemění. Naše mládež, pokud klasickou literaturu nemá přímo předepsanou ve svém středoškolském vzdělávacím procesu, ji nevyhledává a když se potká s nějakým dílem z 18. nebo 19. století, nerozumí jeho poselství, protože naše doba se razantně změnila a vyžaduje si jiné postoje k základním otázkám života ve společnosti, která vyznává jiné hodnoty a vidí prosperitu v jiných dimenzích. Cíle jsou jiné a způsob jejich dosahování je také jiný. Nezamýšlíme se dostatečně a do hloubky nad tím, co je dobře a co špatně, protože nám tyto dvě roviny nějak splývají a celá řada špatných příkladů rozhodně nejsou návodem je opakovat s přesvědčením, že to nakonec vyjde. Ale láska a přátelství jsou ty vzácné jevy, které nás v životě potkávají a jak je vidno, neumíme je prožívat v plnosti, jak si zaslouží. Jsme spíš účastníci rozpadů manželství, rozchodů mezi lidmi, kteří se dříve milovali, neschopnosti vytvořit takovou domácnost, v níž by šťastně vyrůstaly děti, protože lidé jsou hnáni k dosahování takových výkonů, které umožňují slušný životní standard, aby domácnost hmotně udrželi a tím se mohou od sebe odcizovat. Jsou totiž unavení, někdy i znechucení a plni obav z budoucnosti.
Co se vlastně můžeme naučit z minulosti? Že člověk potřebuje načerpat vnitřní sílu, aby překonal všechna úskalí, srovnal si svůj hodnotový žebříček nebo přehodnotil to, co mu překáží dosáhnout cíle, aby žil v plnosti i přesto, že mu vnější okolnosti brání ve štěstí a založení dobré rodiny.
Život nikdy nebyl procházkou, ale bojem.
Ani křesťanská nauka neslibuje ráj na zemi, ale nabízí řešení. Tím řešením je rozlišování dobra od zla a s touto naukou se už před tím setkáváme v řecké klasické filosofii (Aristoteles, Platón, Sokrates). Nikdo neslibuje, že bez vlastního přičinění a úsilí rozpoznáme kvality u lidí, u vztahů které s nimi navazujeme, že dokážeme vytvořit láskyplné vztahy, které překonají všechny problémy, které se nám staví do cesty. To mohou dokazovat i naši předkové, kteří rozhodně nežili ve snadných dobách, ale přesto vydrželi několik desetiletí udržet manželství a rodinu i přátelství, které kdysi v mládí navázali. Zdá se to jako pohádka? Je to skutečnost o to smutnější, že se manželství v současné době rozpadají po pár letech a s dětmi, které bohužel všechno prožívají s rodiči a nesou si do života tak těžké trauma. Co stojí v cestě ke štěstí? Možná iluze, že láska snese všechno, že je silnější, než lidská vůle a že nakonec zacelí rány, které si lidé mezi sebou způsobili. Tak to nefunguje bez upřímného odpuštění, bez vůle zacelit mezery v citu a bez přání dojít až na konec cesty, dokud nás smrt nerozdělí a bojovat dál spolu proti všem protivenstvím, které se staví do cesty: nejistota, nemoci, ztráta zaměstnání, snížení životního standardu, nutnost se uskrovnit. To jsou činy, které dokazují, že pouta jsou pevná a že společně zmůžou dobu nepohody a to je skutečně boj, do kterého mohou vstoupit jen vyzrálí jedinci připraveni ho podstoupit a udržet si to nejcennější - lásku a přenést ji na své potomstvo, které se v rodině učí, jak budou v budoucnosti ve svých rodinách fungovat i za předpokladu boje o životní standard, seberealizaci a budou dalším příkladem pro své děti, které budou učit své děti. co je dobro a zlo.
