Je smutný pohled na rozvádějící se rodiče malých dětí, kteří si nedokázali udržet ani vzájemnou úctu a ani sebeúctu, omezit své ego ve prospěch fungující rodiny a přinést tedy oběť, kterou si žádá láska. Neboť láska znamená uvolnění svého vnitřního prostoru ve prospěch druhého člověka, kterého milujeme. Existují účelové sňatky, sňatky z rozumu, z vášně i chybně chápaného citu, který je ve skutečnosti sebeláskou. Složitosti svazků mezi muži a ženami včetně řešení jejich odpovědnosti nebo neodpovědnosti k potomstvu procházejí dějinami a tam se dočteme i o smutných příbězích dětí mocných, kteří byli na tom hůř, než dítě poslední pradleny v království, která své dítě nejen milovala, ale k lásce i vychovávala.
Jenže nestačí láska, aby spojovala rodinný kruh v samosprávný kolektiv, který dokáže správně rozhodovat, chránit a pomáhat, být útočištěm v těžkých dobách a také územím důvěry jednoho člena rodiny v druhého. Ale nemusí být pravidlem, že děti, které vyrůstají v neutěšeném prostředí, musí být pro svůj další úspěšný život ztracené a naopak, protože vidíme na příkladech, že i děti, které vyrůstají téměř v ideálních poměrech se uchylují k zločinnosti. Podle mého názoru je třeba pěstovat úctu, která není slepá a formální, ale vědomá, protože je prospěšná. A nejen k dospělým členům rodiny, ale také k dítěti. Mírné chování i k rozpustilému dítěti, trpělivost a přitom důslednost přinese více ovoce, než tresty, které jen vyvolávají vzdor. Vzdorovité chování dětem škodí a mělo by se odbourávat. Stejně jako vynucování si různých přání zlostí a tyranizováním. Ale mnozí dospělí lidé dětem právě předvádějí takové vzorce chování v komunikaci mezi sebou a pokud dítě vypozoruje, že takovou taktikou se domůže cíle, pak mu nic nebrání, aby ji používalo.
Malý příklad
Jedni moji známí měli partnerské problémy, byla v tom nevěra a protože si neuměli problém vydiskutoval, tak se neustále slovně špičkovali a vzájemně se pokořovali. A samozřejmě, že se i hádali, jak jinak. A jejich děti slyšely, vnímaly, jak na sebe kříčí a tak také na své rodiče mluvily hlasitě, protože se domnívaly, že to tak má být. A v té rodině bylo tím pádem nejen spousta hluku, ale také neustálé napětí, které se přenášelo na děti. A ty začínaly být úzkostné. Jejich okolí bylo tak zabráno do svých konverzačních přestřelek a hádek, že zapomnělo se svými dětmi komunikovat. Vztah byl citově narušený,, protože chyběla vůle i schopnost si vyměňovat rozumné informace i city.
Úcta k otci
Děti, které si nerozumí se svými otci, ať již vinou poměrů v rodině nebo i vinou otce, kterému chybí schopnost se s dětmi sblížit, příchází o velmi významný rozměr, který dotváří jejich osobnost. Zatímco pro většinu matek je vztah k dítěti morální záležitostí, otcové a děti své vztahy získávají později. Láska, sounáležitost a laskavost, kterou projevují dospělí muži ke svým dětem, je i dílem porozumění a úcty k vlastnostem, které dospělý muž projevuje a které jsou mu vlastní. Je důležíté, aby matka pomáhala dětem získávat k otci vztah a přijímat jeho odlišnosti, vlastnosti i úlohu, kterou hraje v rodině. A takto nenásilně budovaná harmonie vztahů pomáhá dětem k sebedůvěře a důvěře ve vlastní hnízdo, v kterém vyrůstají. Není to samozřejmostí, když se vztahy v rodině podaří. Když otec miluje své děti a provází je životem radou, pomocí i dobrým příkladem. I když přijdou jiné, někdy i silnější vzory, hodné obdivu. Stane že, že až v dopělosti děti pochopí, co pro ně otec znamená a jak dobře to s nimi myslel, i když byl někdy přísný a vyžadoval pořádek a důslednost.
Myslím, že je třeba přemýšlet o ceně rodiny a jejím poslání. A také o znovuvybudování důvěryhodných předpokladů k rodičovství, které má i významnou duchovní podstatu v tom smyslu, že pomáhá rozvíjet v dětech i duchovní sílu, aby úspěšněji dokázaly rozeznat, v pravém slova smyslu, co je dobré a co není nejen pro ně samé, ale také pro další lidi, které k sobě připoutají během života. A i v tom je rodina nenahraditelná.
