Neřeším problém homosexuality. Je to záležitost, která provází lidstvo po celou historii a je to jiná otázka, než případ, o kterém je tento článek. Osoby i místo jsou zaměněny.
Několikrát jsem se setkala s jednou ženou na zastávce autobusu a vždycky jsme se pozdravily. Po nějaké dobře jsme se daly do řeči. Tak jsme povídaly o rodině, o práci. A jednou, bylo to v létě, mne pozvala na kávu do kavárny, že se mi chce s něčím svěřit. Souhlasila jsem, protože se mi zdálo je paní velmi smutná a že řeší nějaký závažný problém.
Posadily jsme se ke stolku a ona objednala kávu. Byla to velmi jemná dáma, ale já jsem si všimla, že má jednu ruku méně funkční. Narodila se s tělesnou vadou, jak jsem se dozvěděla záhy. Její otec je významný lékař a maminka v domácnosti. Soukromě učí hru na klavír. Má ještě dvě sestry, které žádné postižení nemají. Takže pozornost rodičů se soustředila na ně. A několikrát jí dali najevo, že jsou zklamáni, že je postižená a nemůže plnohodnotně užívat života.
"Stala jsem se samotářkou, hodně jsem si četla a pak jsem vykonávala domácí práce, při kterých moje postižení nepřekáželo. Otec mne zapsal na zdravotnickou školu s tím, že mi najde místo, kde bych mohla pracovat i s mým postižením."
"Takže tatínek se o vás staral pěkně, ne?" zeptala jsem se.
"Ano, musím říci že ano, ale nikdy jsem nezažila, že by mne pohladil nebo řekl nějaké citlivé slovo. Ale já ho chápu, je takový jaký je a on i já víme, že to budu jen já, která se bude o něho jednou starat."
Sklopila oči a mezi řasami se zatřpytily slzy.
"A maminka?"
"Maminka měla dost práce se sestrami a žáky, občas mne vzala do divadla. Ale díky ji jsem si zamilovala operu. I když nemohu hrát na klavír, miluji hudbu. Tím víc mne trápí mé postižení."
Čekala jsem pořád, jaký problém přednese. Začala jsem tušit, že tuto ženu neprovázelo v životě žádné štěstí.
"Takže k věci," řekla konečně s povzdechem, "chtěla bych se rozvést. V rodině je kvůli tomu hotové pozdvižení. Ale já to udělat musím, protože ..."
"Proč?" povzbudila jsem ji. Vytáhla z kabelky fotografii a podala mi ji. Dívala jsem se do tváře velmi hezkého muže s krásnýma očima.
"Můj manžel je gay," řekla tiše, "nemohu ho už dál tolerovat. Ze začátku jsme spolu žili jako manželé, než jsem otěhotněla. Ale potom se mne ani nedotkl. Ptala jsem se ho, co mu vadí a on mi řekl, že se mu hnusí se dívat na nahé ženy. Že se mu ženy protiví."
"A jak jste se seznámili?" podivila jsem se.
"Rodina nás seznámila. Tatínek chtěl rozdělit náš majetek, ale pro mé postižení věděl, že nebudu schopná s ním hospodařit, a tak se poohlédl po vhodném člověku, který by se ujal takového úkolu. Představili mi ho a mně se líbil. Moc se mi líbil, protože je to krásný člověk. Choval se pozorně, nosil mi květiny a při zásnubách mi dal prsten s briliantem. Všichni byli spokojeni. I jeho rodina je bohatá, takže nikdo neviděl žádný problém, abychom se vzali. Tatínek pak zapsal nemovité věci na něho. A učinil ho i správcem majetku s tím, že já z něho budu brát požitky. Takže dostávám rentu. Byla jsem s tím svolná, protože se ani neumím o tak rozsáhlé pozemky starat. Uzavřeli jsme svatební smlouvu a pak se vzali. Náš sňatek potvrdila i církev. Manžel je katolík. A velmi se angažuje pro katolickou církev."
"Jak angažuje?"
"Podporuje ji i finančně. A tak je velmi dobře zapsán."
"A vy jste věřící? zeptala jsem se.
"Po tom, co jsem všechno zažila, nejsem přívržencem náboženství, ale nejsem tak docela nevěřící. Je to složité. Cítím, že bych měla být více chápána," řekla a dívala se mi do očí.
Pocítila jsem velký smutek. Vzala jsem ji za ruku a sevřela ji.
"A pak chodil jen do mužské společnosti a bral s sebou našeho syna. A když potom syn začal mít takové názory na ženy, jako on, lekla jsem se a tím začaly naše spory. Neobešly se bez útoku a já jsem se rozhodla, že se s ním rozvedu a dokud je čas, zachráním i syna. Pokusila jsem se mluvit s otcem, ale ten tomu nechtěl rozumět a pořád jen mluvil o majetku a že pak o to rodina přijde, že to není možné. Zeptala jsem se, zda věděl, že je gay a on mi na to odpověděl - a copak by si tě vzal normální chlap? A tím mi odpověděl na mou otázku. Pochopila jsem, že jsem v pasti, z které není úniku. Ale tatínek asi zvážil, že nemohu tak žít, tak se s manželem dohodli, že mi koupí byt a že v něm budu žít se synem a on zůstane v původním bytě. A lidé se nesmí nic dozvědět. Musí se mne a o syna starat, navštěvovat nás. Jenomže naše spory stále pokračovaly i tak. Chtěl, abych mu svěřila syna do výchovy, že mu poskytne to nejlepší vzdělání, ale já nevěřila, že ho nezkazí. Otec se nakonec, pochopitelně postavil na jeho stranu."
Její oči byly plné slz.
"A co plánujete, kdyby se rozvod podařil?"
"Já jsem dobře zabezpečená a pracuji. Nic od nich nechci. Jen se osvobodit. A pak se odstěhuji se synem jinam a pokusím se najít hodného člověka, s kterým bych ráda vytvořila rodinu. Také potřebuji, aby mne měl někdo rád. Alespoň jednou v životě potřebuji, aby mi někdo dal obyčejnou lidskou lásku. A když to nepůjde, smířím se s tím. Třeba je pro mne ještě nějaké štěstí nachystané. Kdo ví?"
♣
A tak jsme se dohodly. Rozjela se rozvodová mašinerie. Byla jsem překvapená, že se dohodli o svěření dítěte do výchovy matky a že její manžel ji velmi dobře zabezpečil z majetku, který získali od otce té dámy. Zřejmě nechtěli zažívat společenské skandály, nechtěli být vláčeni v tisku a také na sebe uvalovat špatnou pověst. Ona zřejmě dala najevo, že nenechá s sebou vláčet, a to bylo pro ně rozhodující. Sice to tak udělali kvůli sobě, ale přesto jsem byla ráda, že má klientka byla osvobozená od utrpení a že nyní si může svůj život zařídit podle svého a svého syna sama vychovat. Občas si píšeme, protože se odstěhovala na druhou stranu republiky. Je spokojená, našla si dobré místo ve zdravotnictví, poslala mi i fotografie svého útulného a pěkného bytu. Jen jedno ji trápí, že si ještě nenašla dobrého muže, který byl ji podporoval. Velmi ji přeji, aby se její velké přání splnilo.
Tento příběh je pravdivý. Není to rozhodně ani první ani poslední případ. Nechť si každý udělá svůj názor sám. Neodsuzuji lidi jiné sexuální orientace, pokud se s ní narodili a jistě jejich život není lehký. I oni jsou svým způsobem ve většinové společnosti zneužitelní. Ale záleží na každém, jak se svým údělem porve a zda je pro něho přednostní zůstat slušným člověkem. A to jde, že?
©Maura, 01/2011
