Relax: Radši jsem šla do parku a napsala báseň do písku

Ráno bylo pod mrakem a dalo se to tušit, že bude pršet. Vyklonila jsem se z balkónu a sundala prádlo ze šňůry. Odnaproti na mne mával soused, který chová čínské psy a neustále mluví o tom, jak je krmí, zvláště před závistivými sousedkami, které ho pomlouvají, že psům dává šunku a k lidem je hladovej až běda ... http://www.youtube.com/watch?v=GchrCu4MP4Y&feature=related

A tak se dalo do deště ...

Paní Malá, která chodí vysypávat smetí do popelnic v dobu, kdy lidé jdou do práce, mi říká: a kdepak máte ty krásné červené korále, co jste měla včera? Odpovídám, že v koupelně na zrcadle a ona kývá hlavou. Je to vůbec první výslech a čekají mne další. Já to vím. Hledám v kabelce deštník a paní Malá mne pozoruje: ten máte od koho? Její zvědavost je na místě, protože je krásný a já ji odpovídám, že z obchodu a ona se zeptá z kterého, já že si to nepamatuji a ona prohodí, škoda, taky bych takový chtěla! A tak ji ho podávám, protože nemám čas ani na řeči a jaksi ztrácím nervy ... a opravdu mi ho dáte? Já říkám opravdu, protože vím, že mám v kabelce ještě jeden. Dva deštníky, prohodí, to tak každý v kabelce nemá! A prohlíží si můj dar. Určitě ho dá potom dceři, protože si ji pořád potřebuje něčím zavazovat, aby neskončila nakonec v domově důchodců. A já, volná jako pták, utíkám na trolejbus. Prší čím dál víc. Skoro zavřel dveře, ale já jsem ještě prokouzla. Byla jsem tak ráda, že mi ani nevadilo, že mám trochu vlhké vlasy. Jízdenku, prosím! Oslovil mne starší pán, ukazuje mi nějaký kulatý knoflík nebo co to má revizor obvykle v ruce a já hledám v kabelce síťovou průkazku. Konečně ji mám a podávám mu ji. Mezitím trolejbus zastavuje a já musím vystoupit. Pan revizor ještě neskončil se studiem průkazky a když vidí, že jsem vystoupila, volá na mne, abych se vrátila, ale já nemám čas. Spěchám do práce! Běží za mnou a sděluje mi, že se mu hrozně líbí moje fotka. Podává mi průkazku. Směju se a on mi drží deštník nad hlavou, protože hledám jinou, abych mu ji věnovala s podpisem.

http://www.youtube.com/watch?v=OZeD4yjQKx8&feature=related

Jsem vzhůru teprve dvě hodiny ...

Vstupuji do areálů a cítím se unavená, nálada pod psa. Vrátný se mně ptá, proč jsem tak zmokla, když mám deštník a jestli půjdu na oběd, že bych mu přinesla tajně pivo do vrátnice. Přikývnu a letím k výtahu, který mi drží kolegyně. Ptá se, jestli mě taky tak bolí hlava a co na to beru. Než jsem stačila odpovědět, výtah zastavil a zase se rozjel. Odemykám kancelář a šéf se mě ptá, jak a s kým jsem se tak dobře vyspala, protože je strašně rád vtipný. To mi nevadí, hlavně, že se brzy ztrácí bůh ví kam a pak se mě deset lidí s odstupem půl hodiny ptá, kde je. Já nevím, říkám automaticky a stává se to mou mantrou na všechny nicotné otázky. Protože za hodinu se mě kolega zeptá, co si dám k obědu a druhý, jestli mi už opravili auto, že by si ho půjčil. Mezitím se ptá nějaká paní, jestli je šéf v kanceláří a vzápětí jiná, jestli mi může vyměnit záclony.

Pořád prší a obloha je zatažená. Blíží se jedenáctá hodina. Hlava mi drnčí jako budík, zvonící na talíři a cítím jakousi úzkost. Beru do ruky mobil, vytáčím číslo a na druhé straně to zvoní a zvoní. Nikdo to nebere. Prší, říkám si a svět se najednou mění do olověné šedi, nikde není láska, na kterou by člověk chtěl čekat a dávat ji hloupé dotazy jako: miluješ mne? A tak místo oběda jdu do parku, kde nikdo není, sednu si na lavičku a klackem píšu do písku báseň, kterou déšť smazává do nečitelna. Je to tak lepší, člověk se nemá moc ptát a odpovídat - to už vůbec ne.

Nejlepší je - mlčet a poslouchat, jak šumí déšť v zeleni stromů. Napadá mne, že svět je krása sama. Anebo samá krása? Nevím, kladu si ráda otázky, na které si neumím sama odpovědět. Protože na ty důležité mi odjakživa odpovídají druzí jen pokrčením ramen.

http://www.youtube.com/watch?v=Z3Cb2mqDRR0&feature=related