Projev pana prezidenta Klause se mi docela líbil. Zdůraznil v něm něco, co každého trkne, ale nikdo se tím příliš nezabývá. Je to neúcta k autoritám a hodnotám. Je to všeobecná neúcta, která však není uložena v lidech, ale která je neustále provokována jejím šířením v mediích.
Neúcta k hodnotám
O jaké hodnoty jde? Na první místo bych postavila morální hodnoty, které jsou neustále rozmělňovány názory na vztahy mezi muži a ženami, na lásku, na vztahy dětí k rodičům, na vztahy rodin ke školství a k učitelům, k nadřízeným v práci a vztahy mezi zaměstnanci, na vztah k zemi, v níž žijeme, na vztah k dětem a k životu i k smrti. Skutečně nevím, kde vzala neúcta k hodnotám svůj původ. Nesouvisí to s krizemi, kterými je Evropa pokoušena, nesouvisí to ani se starostmi o udržení životního standardu. Rozhodně to nemá ani původ ve změně, kterou prožíváme po roce 1989 a kdy jsme si zvykli na daleko prudší pokles a vzestup možností, než tomu kdy bylo dřív. Připadalo mi a dosud připadá, že se lidé stydí přiznat se k hodnotám a vztahům, protože se domnívají, že je to zastaralé, že to pochází z dob totality, že dnes je všechno jiné a že svět se tak rapidně změnil, že není třeba žádný vztah k hodnotám pěstovat, protože je potřeba, aby se každý radši sám postaral o sebe a nekoukal vpravo nebo vlevo. Nestačíš? Máš smůlu. Ano, mnozí mohou namítnout, že se každý musí snažit, ale ne všichni lidé jsou silní, vytrvalí, připravení a rychle reagující na změny. A když někteří zůstanou pozadu, pak padnou dřív nebo později do sociální sítě a říká se jim - socky. Byť to mohou být, ve valné většině kvalitní lidé, kteří by se v jiné atmosféře společnosti určitě dobře uplatnili. Ale nejsou měření podle hodnoty práce, uplatňují se jiná měřítka. Zpět k hodnotám je výzva sice dobrá, ale když se lidé k nim začnou obracet, zjistí, že mají jen názvy, nikoliv obsah. A to bude opravdu fatální zjištění!
... kdo je cool a co je in
A sobectví a bezohlednost a neúcta k hodnotě práce lidí a k jejím výsledkům není rozhodně základem české povahy, ale přesto lidé, ne všichni, překročili práh vlastních norem, aby se zachovali něčemu, co si mysleli, že je spíš dovede k úspěchu. Tedy být cool a -in. A děti se začaly mezi sebou poměřovat podle toho, jaké kdo nosil oblečení a jakou měl aktovku a penál, boty a kam ho vzali rodiče na dovolenou. A ty, které neměly to štěstí, aby byly dětmi náhle zbohatlých rodin s novým stylem výchovy, se druhým posmívaly anebo si s nimi nehrály. Do vztahů mezi lidmi se dostaly takové jevy, jako je boosing, který je stejně ohavný jako jiné druhy šikany na pracovišti. Účel je jasný, ten není třeba vykládat. A tak se začala šířit nebezpečná duševní nemoc, které se říká "burning". Stav vyhoření. A to vše nesouvisí jen s duševními pochody, ale také s duchovním stavem lidí, kteří opustili pod velkým tlakem svůj navyklý způsob života a přijali na sebe tempo, které bylo spuštěno bez předchozího varování. A já jen položím otázku . máme se snad po tom všem lépe? Žijeme snad v nadstardu? Zbavili jsme se chudoby v naší společnosti?
... manažerské manýry
Pamatuji na doby, kdy se rozmohly manažérské kurzy a mnoho lidí se jich zúčastnilo. Manažérství samozřejmě je obor, který nebyl v naší zemi znám, ale víme, že nejen mění způsob řízení, také současně mění, sice nenápadně, ale za to trvale způsob chování a také vztah k hodnotám. Důležitý je cíl! A ten je dosahován všemi prostředky, razantně, dravě. Lidé, kteří v takovém vlivu pracovali a žili nějakou dobu, byli sice skvěle odměňováni, ale nemohli vydržet tempo a pracovní nasazení déle, než pět nebo šest let, aby pak shledali, že se mezitím rozbily jejich rodiny, protože na ně neměli čas a také se rozestoupil okruh lidí, který tvořil v jejich soukromý okruh přátel. Tím ovšem nechci říci, že by takový styl práce byl primárně špatný, ale domnívám se, že žádné velké výsledky v České republice konkrétně, nepřinesl. To bychom nemluvili pořád o krizích! O pádu firem, o propouštění a nezaměstnanosti, o nedokonalé konkurenci na trhu a o zeštíhlování státních úřadů a propouštění zaměstnanců, o krizi ve zdravotnictví apod. Dobří manažeři by měli uřídit svěřené podniky a úřady právě v době krize, nebo snad na to nejsou také cvičeni? Copak nemají risk management, který by dokázal vyrejdovat skluzy a předvídat propady?
Naše vzory
Vzali jsme na sebe vzory, které se možná uplatňují v zemích s daleko vyšším počtem obyvatelstva a daleko jiným způsobem života, s daleko většímu možnostmi, dané rozlohou země, její polohou a podnebím a nevím ještě čím vším. Převrátili jsme všechno, co jsme převrátit uměli, abychom v dobré víře dosáhli prosperity, po které jsme toužili a kterou jsme si zasloužili svou odvahou jít do toho. A nyní, neslyšíme nic jiného, než krize, krize, hrozba sociálního propadu rodin, hrozba, že se neudrží sociální systém apod. A děti také změnily vztah k hodnotám, ke svým rodičům, k věcem i k výběru své zábavy. Otevřel se, v jejich čase a době svět nepřeberných možností, které jim každý v plné míře dopřál, kdo na to měl peníze. Jejich vzorem nebyli lidé, kteří by poctivě dosáhli svého postavení, ale lidé, kteří ho dosáhli na základě štěstí, šikovné spekulace a pod., takže zkonstatovaly, na co se učit, když mohu být bohatý bez vzdělání. A tisk takové vzory skutečně předváděl ve všech možných úhlech pohledu. Celebrity se skandálním životem a způsobem života, které více než otevřeně mluví o svém intimním životě, aféry, které bijí do očí a dělají lidi slavnými ... a žádná protiváha naopak lidí, kteří jsou talentovaní, vzdělaní a dosahují také dobrých výsledků. A mně to připadá všechno takové mičurinské.
Kdyby se lidé chtěli vrátit k hodnotám, pak by je mohli hledat třeba v křesťanství, které do sebe vsálo i řeckou filozofii. Ale na to není čas, přátelé. Je to velmi, velmi namáhavé přijít na to, co je jádrem opravdového štěstí, lásky, přátelství a uměřenosti. Zdá se, že jsme definitivně za vodou a jdeme do nového hledání, na které nemáme noty. Zapomněli jsme totiž si vytvořit životní filozofii. Ale jinak jsme docela normální. Nelišíme se od jiných. A v něčem jsme i výjimeční. Neztrácíme hlavu a ani humor. Nějak bylo a nějak bude, že ano?
