Uznáním České konfese roku 1575 otevřela se brána pro pevnou a jednotnou organizaci nekatolických církví a oslabovalo se ostří útoků radikálních směrů katolické církve i katolických stavov-ských kruhů. Podobné císařovy ústupky v alpských zemích i v Uh-rách dodávaly českým stavům pocit jistoty a posilovaly solidaritu českých protestantů s rakouskými souvěrci. Avšak již úspěch 'Gţeské konfese byl docílen v době, kdy se v mezinárodním měřítku i v českém vnitropolitickém životě začinala formovat širší a ideově pevně fundovaná a organi.zovaná fronta obrozeného katolictví.
Česká konfese, latinsky Confessio Bohemica je společné vyznání víry, které předložily české nekatolické stavy na zemském sněmu roku 1575. Byla požadována i v následujícím období a v letech 1609-1620 byla legálním základem českého luteránství. Konfese nese titul Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících, je rozčleněna do 25 článků, její struktura se do značné míry podobá augšpurské konfesi.
Autoři konfese a obsah
Hlavními autory konfese byli novoutrakvističtí teologové Pavel Pressius a Matěj Dvorský z Hájku, vedle nich text ovlivnili i jiní novoutrakvističtí učenci, za české bratry se podílel např. Jiří Strejc. Text konfese je velmi smířlivý, teologicky byl pevně zakořeněn v domácí duchovní tradici, přitom se inspiroval Melanchtonovým konzervativním luterstvím. Na žádost teologů Jednoty bratrské z něho byly odstraněny všechny odsudky radikálnějších proudů reformace. Celkově lze Českou konfesi charakterizovat jako dokument podporující soužití vícera proudů protestantismu, tedy dokument ekumenický.
Patrné důvody ze starých sněmů
Spolu s konfesí byl králi předložen spis „Patrné důvody ze starých sněmů“, který měl dokázat návaznost českých protestantů na původní utrakvismus a tím jejich legalitu. Česká konfese se dočkala negativní reakce jak z katolické strany tak i od staroutrakvistů, kteří se jí právem cítili být ohroženi; jejich „Ohlášení a přiznání k svaté staré obecné křesťanské víře podobojí přijímajících“ ze 4. 6. 1575 odmítalo novoutrakvistické nároky na dědictví původního utrakvismu.
Církevní řád neprošel
Mnohem větší praktický dopad než konfese měl mít navrhovaný církevní řád sestavený protestantskými stavy ve dnech 10. – 12. 9. Podle něho měla být utrakvistická konzistoř podřízena defenzorům jmenovaným jednotlivými stavy. Naproti tomu měla být zrušena závislost konzistoře na panovníkovi a na pražskému arcibiskupovi. Tak by novoutrakvistická většina zemského sněmu ovládla dosud formálně staroutrakvistickou církevní organizaci – nejen konzistoř, ale i jí podřízenou farní soustavu. Tento církevní řád navíc navrhoval protestantskou ordinaci kněží, tedy pro staroutrakvisty nepřijatelné opuštění praxe svěcení od biskupů v apoštolské posloupnosti.
Oproti tomu Jednota bratrská měla být začleněna do této církve spíše formálně jako její autonomní jednotka.
Takový církevní řád nemohl král Maxmilián II. akceptovat, navíc již předtím prohlásil, že nemůže konfesi uzákonit s ohledem na papežského nuncia a na své španělské příbuzné. České nekatolické stavy proto souhlasily s tím, že konfesi mu pouze „dají na vědomí“. Dne 20. 9. 1575 zemský sněm přijal přijetí Rudolfa II. za krále, 22. 9. se konala Rudolfova korunovace a poté se sněm rozešel pouze s ústním příslibem schválení české konfese. Namísto toho však následoval 5. 10. císařský mandát zakazující její tisk.
Další problémy s českou konfesí
Česká konfese zůstávala společným východiskem českých protestantů v následujícím období, požadavky na její uznání panovníkem zazněly například na zemském sněmu roku 1583. Stala se i podkladem pro legalizaci českého protestantismu Rudolfovým Majestátem na náboženskou svobodu v roce 1609. Přitom bylo realizováno i církevní uspořádání podle návrhu z r. 1575, staroutrakvistická strana byla v období Majestátu již natolik oslabena, že tomu nemohla zabránit. Česká konfese byla základním dokumentem české utrakvistické církve v následujících letech, zůstávala beze změny v platnosti i v průběhu českého stavovského povstání, byť vládaFridricha Falckého přinesla kalvinizaci utrakvistického církevního života.
