"Vpředu hlaholily trouby a bubny. Mírný větřík roznášel ke břehům jejich hlas a vzdouval nad kněžskou lodí bílá nebesa, z jejichž zlatého třepení a krumplování šlehaly pablesky tak jako z mosazných křížů povívajících korouhví. Lodi pluly tiše. Slavnostně míjely vysoké, staré topol a vrby i kvetoucí jabloně v zahradách na levém břehu. V pozadí nad Malou Stranou vznášely se Hradčany ve velebné, tiché kráse. Zvonový hlahol nesl se nad Vltavou..." http://www.youtube.com/watch?v=d6Aghy0ZQ6w
Takto poeticky, přitom však s citem pro historickou realitu líčí spisovatel snad nejpůvabnější ze slavností českého baroka, totiž hudební produkci provozovanou každoročně v květnu na Vltavě u Karlova mostu k poctě Jana Nepomuckého. Ukázka přitom nepochází z nějakého naivně oslavného katolického opusu, popisujícího pobělohorské Čechy jako ráj na zemi. Autorem citovaných slov je Alois Jirásek a román, z něhož pocházejí, se nazývá Temno. Kniha, která svým jménem vtiskla cejch celé epoše, ve skutečnosti není ani zdaleka tak jednostrunná a černobílá, jak by se mohlo zdát z povrchního pohledu. I když se stalo mezi lidmi módou s despektem se otírat o jakési "jiráskovsko-nejedlovské" pojetí dějin, "údajný to zdroj českého provincionalismu, antievropanství a zapšklého šovinismu", neznamená to, že by se snad Jirásek více četl. Pokud ho přece jen vezmeme dnes do rukou, s překvapením poznáme, že spisovatelovo pojetí národní minulosti sice formovaly veškeré nacionální mýty jeho epochy, že však Jirásek současně dovedl podat své soudy o dějinách vyváženě, bez ideologické zaslepenosti a s citem pro různá východiska. Navíc autor bezpečně znal dobu, o níž psal, a tato znalost ho dokázala (na rozdíl od tolika jeho pokračovatelů) ochránit před krajnostmi a povrchnostmi. Spisovatel pochopil, že pro kulturu barokních Čech byly důležitým prvkem monumentální slavnosti, jejichž prchavou atmosféru dokázal úspěšně zachytit. Tak jako v případě oněch májových podvečerů, kdy z pramic na Vltavě zaznívala svatojánská moteta a litanie a kdy se celá Praha stávala kulisou úchvatného divadla:
"... pojednou umlkaly strunové nástroje i flétny, hoboje,
klarinety i tympány; jen čtyři lesní rohy, nástroj tenkráte ještě
vzácný, hrály dál samy, hrály veliké sólo. Měkké, jako zastřené
jejich hlasy líbezně a jímavě se nesly nad řeku čirým vzduchem,
prozářeným posledním světlem; ladná melodie, málo kostelní, málo
pobožná, ale srdečná a lahodivá, okouzlovala všecky. A když
poslední tóny lesních rohů zmírajíce zalehaly do šera pod staré
košaté stromy na břehu, spustil ještě jednou sbor ostatních
nástrojů. Hrály rychleji, prudčeji, plným fortissimem, tympány
duněly hlomozněji jako temná bouře..."
V ovzduší pobělohorských Čech, jejichž životní rytmus do značné míry určoval koloběh okázalých slavností. Nikdy předtím a nikdy potom nezažila tato země tolik velkolepých festivit, vypravených tak okázale s velkolepostí až marnotratnou. Barokní člověk pohlížel na svět kolem sebe jako na úchvatné divadlo, v němž byla iluze povýšena na roveň skutečnosti, často dokonce nad ni. Dramaturgie slavností vycházela této mentalitě vstříc. Celá města, celé krajiny se při velkých svátcích stávaly jediným skvostným jevištěm. Dobová urbanistika s takovýmto využitím již dopředu počítala a vtělovala scénografické prvky přímo do architektonických návrhů. Náměstí byla scénou dramatu, bohatě zdobená průčelí pak jeho kulisami.
Barokní slavnosti
Barokní slavnost měla nejen náročnou výpravu, ale též přesný řád a pevné režijní vedení. V jejím kontextu se prolínaly všechny formy uměleckého projevu od architektury přes malířství a sochařství až po hudbu a literaturu, která ožívala v ústech kazatelů. Festivita tak představovala "Gesamtkunstwerk", souhrnné umělecké dílo, srovnatelné například s gotickou katedrálou. Na rozdíl od chrámových staveb středověku se nám však po slavnostech baroka zachovalo pramálo. Marnotratnost a lehkomyslnost jejich organizátorů se žel vyrovnaly režijní vynalézavosti a velkorysosti, s nimiž byly okázalé svátky připravovány. Barokní festivity byly zbudovány z pomíjivého materiálu. Vše bylo stvořeno ze dřeva a vosku, z látek, ze štuku a papírmaše výhradně pro prchavý dojem a k lesku několika mála dní. Co zůstalo, jsou jen úlomky úlomků: fragmenty výtvarné výzdoby, synopse divadelních her a texty kázání, hudební partitury, nečetné popisy a vyobrazení, stohy účtů v archivech. Sám duch velkých barokních svátků vyvanul v nenávratnu a lze ho přivolat už jen jako nostalgickou vzpomínku. Není sporu o tom, že barokní slavnosti představovaly v českém prostředí jednu z nejúčinnějších zbraní vítězícího římského katolicismu. Nad okázalostí a výpravnou nádherou jezuitských festivit se návštěvníkům tajil dech již dlouho před Bílou horou. Po potlačení stavovského povstání a s triumfem protireformace vplynuly slavnosti zcela přirozeně do pestrého společenství církevních svátků, jež určovaly rytmus života v rámci církevního roku. Nebylo snad podnětu natolik malicherného, aby se nemohl stát důvodem k oslavám trvajícím mnohdy i několik dnů. Slavily se četné svátky mariánské, holdovalo se patronům místních chrámů a klášterů i svatým ochráncům země české a rakouského arcidomu. K "zázračným" sochám a obrazům chovaným na oltářích poutních svatyní putovala procesí z celého kraje. Byly však i mimořádné a zvláště významné slavnosti, na nichž se scházela celá země a které pak žily v paměti několika generací. Diváci jedinečného divadla se stávali současně jeho aktéry. Snad mnohý ze čtenářů Durychova Bloudění si vybaví přízračnou scénu přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburku do strahovského kláštera v roce 1627. Šlo o první vskutku barokní slavnost, jakou Praha zažila, a do jejího lesku se doposud mísila vzpomínka na bělohorský otřes:
"Dul ostrý jarní vítr, když kardinál mluvil: "Ó, poklade, po němž
jsme toužili, drahocenný!"
Nosiči ověnčených obrazů se opírali o žerdě, čekajíce na pochod při zvuku trub a bubnů. Páni se zalíbením naslouchali vznícenému hlasu kardinálovu, lid se díval na neklidné koně. Pak byl zpěv, čtení a Te Deum s hudbou a fanfárami a pořadatelé dali znamení k pochodu. Dvacet nových těžkých korouhví od císaře, obou kardinálů a od šlechticů v pestrých barvách s obrazy neznámého smyslu se zmítalo ve větru. Řády a bratrstva s kříži, korouhvemi a hořícími svícemi, spousta menších praporů šlechtických a městských, pak preláti premonstrátští a s metropolitní kapitolou kardinál, jenž nesl celou cestu hermu s hlavou světcovou pod zlatotkanými nebesy a žerdě těchto nebes nesly osoby generálské, mezi nimiž na prvním místě polní maršálek Jindřich hrabě Šlik, kdysi vůdce rebelů, pak statečný odpůrce vévody Krnovského a "pancharta" Mansfelda. Pak rakev a podle ní klerici a deset městských jinochů spanilých s hořícími svícemi, pak šlechta, úředníci, měšťané, paní a měšťanky a tak, když začátek průvodu přicházel na staroměstský rynk, konec průvodu teprve vcházel do brány městské. A sotva se zástup nahrnul do Týnského chrámu, rozpoutala se bouře nad městem..."
Tak takové bylo pobělohorské baroko ...
http://www.youtube.com/watch?v=dtNLO3HvrKM&feature=related
