Vždycky říkám, že se mi v Česku líbí a že je tu plno poezie. Proto tu žilo a tvořilo tolik básníků a spisovatelů, kteří nemohli jinak než popadnout pero a tváří v tvář krajině, nebi i zemi napsali báseň. O řekách, o studánkách, ženách i mužích, dětech, o lásce, o starých lidech. Protože tato země má svou vznešenost, jelikož po ni chodili a v ní žili králové i kmáni, lidé, kteří se vzhlíželi v Bohu i lidé, kteří ho nehledali. Když zajdete do nějaké hospody, o pouti, pak tam hraje česká muzika, lidé hodují a zpívají. A nenechají se zahnat do kouta, je horší, když mlčí než když zvedají své hlasy. Taková byla historie země, české země, bohaté na krásu, umění i lásku, chudé na zlaťáky ...
Jihomoravský kraj se rozprostírá na krásném kousku naší země. Ať jedete po dánici nebo se motáte po silních, všude je na co se dívat, zvláště teď v zimních měsících. Vesnice, schoulené mezi lesy, kolem se rozprostírají pole, nyní pocukrované. Na první pohled na idylka, kterou z paměti nevyženete. Zde jsem prožila hezký kousek života. A protože pocházím z Královéhradeckého kraje a jelikož jsem v něm prožila dětství, vždy ho ráda obejmu očima i v duchu, protože dětství je lepší, než to další pokračování života, v němž už se člověk potkává s dobrým i horším. Měla jsem také to štěstí, že jsem měla své předky po otci z kraje Středočeského, a tak tam znám každý koutek, každý hrad, historii i stromy i vody a po matce pak z Karlovarského kraje . A tak si mohu říci - viděla jsem v životě krásu této země, již rovno není, i když jsem procestovala velký kus světa a viděla také mnoho podivuhodných věcí.
Ale do minulosti se vracet jen pro poučení
Dnes je všechno jinak a člověk to musí přijmout. Vždycky je chléb o dvou kůrkách, vždycky se může něco změnit a zvrátit se do polohy, s kterou člověk nepočítal, ale kdo je rozumný, tak ví, že bohatství nemá tak velkou váhu, jak si lidé myslí, ale nejvyšší váhu má život sám, prožitý v pokoji, klidu a cti. A do dějin vejdou činy lidí, které můžeme obdivovat na pozadí činů těch, kteří páchali zlo a útisk. A tak to bylo s Lomikarem a Kozinou, Zikmundem a Janem Husem, všechno se opakuje s úžasnou pravidelností v každém věku. A to ne proto, že by se snad nahrávalo úmyslně na jednu nebo na druhou stranu. I když někteří dějepisci chtěli trochu šimrat své chlebodárce pod nosem, ale i ty drobné nesrovnalosti v dějinách nakonec vyrovnal čas a nespravedlnost se utkala s představou, co je pro lidi spravedlivé.
Co se vám lépe vybaví?
Je to možná výchovou, je to možná způsobem nahlížení na svět, ale mně se lépe vybavuje babička s chrastím na zádech, než kníže na koni. Literatura, kterou jsme četli v dětství i myšlenky, které jsme sdíleli v knihách v našem mládí, kromě těch tendenčních, byly o sociálním řádu. Je to přirozené, když celé generace našich předků, kupodivu i těch, které se jinak řadily do vyšších vrstev, procházely, díky neustálým nepokojným časům, problémy, které vyvrcholily Bílou horou a pobělohorským obdobím, masáží reformace a protireformace, které zažívala celá Evropa. Málokdo dnes zná dějiny z tohoto úhlu pohledu, ale přesto jsou pro lidi v Evropě důležité, protože mají jistý odkaz a stále nás drží nějak za šosy. A tak někdy opakujeme více chyby než ty moudré časy, protože nic nového nemáme zatím nachystáno. Minulost a vzpomínky a to, co do nás bylo vloženo zavrhnout nemůžeme a ani neumíme. Přítomnost má tolik otazníků, že je třeba ji řešit, abychom do budoucnosti nelitovali nerozvážných kroků.
Ale v tom je vidět modernost myšlení ...
že ideál života nevidíme v bídě a strádání, jako tomu bylo v minulosti, protože když na bídu a strádání nahlíželi spisovatelé, spatřovali v ní akt duchovní očisty a v bohatství pak hřích a zatracení. I když na obou stranách mohou být darebáci, zloději a násilníci nebo lidé s vysokou spirtualitou, kteří dobře chápou, v čem vězí pokrok a cesta do úměrně spokojeného žívota. A odkud přichází nový pohled na život moderního a historicky zkušeného člověka, který dobře chápe, že není cesty zpět, že všechny ty vzpomínky na minulost, i když je s nimi spojeno to nejhezčí, co člověk smí prožít ve své nevinnosti, nevyžadují už činy, ale vytváření projektů a modelů a z nich vzešlých i zákonů, které na určitý okamžik ustálí určitou úroveň i mravní pohled na svět, než se půjde zase dál. Nyní, v našem věku už můžeme myslet na to "jít dál". Pokud překonáme předsudky o tom, "jak by to mělo bejt a není" a nebudeme je motat do svých programů pro přítomnost i tu budoucnost.
A klidně můžete mít chaloupku i klestí v ošatce na zádech ...
Můžete mít klidně chaloupku v horách, zasněženou až po střechu, sklep plný marmelád a zavařenin na zimu, z komínu může stoupat klidně dým, pokud vám to právní předpisy nezakazují, u ní můžete mít zaparkované moderní i luxusní auto, chodit klidně můžete v kroji toho kraje, pokud vás dole ve vsi pustí v něm do hospody, ale přesto víte, že předsudky jakéhokoliv druhu se už o nic nezachytí, aby pokračovaly a staly se tahem k nějaké sociální revoltě. Spíš bychom měli přemýšlet nad tím, přátelé, jakou cestou se dát a spojit to materiální i duchovní. To duchovní, a tím nutně nemyslím náboženství, zase vytvoří něco úžasného v umění, abychom ho nespojovali s každou čmáranicí, s každým tónem, který vyletí někomu z hrdla. Rozhodně to nebude prioritně cesta peněz, abychom neopakovali to, co nás uvrhlo do dluhů, v historii a dnes, ale metoda, jak s prostředky zacházet, aby sloužily právě těm věcem a ideálům, které nás, na svých vlnách povedou cestou k demarkační čáře budoucnosti.
Myslím, že se nemusíme zbavovat vzpomínek, ani poezie, ani jiného umění, které nás provázelo, že bychom neměli strkat knížky našich básníků a spisovatelů minulosti do druhé řady za přiručky o asertivitě, o PC a emailech a internetu. Česká literatura se opravdu nemá za co stydět! Neměli bychom se zbavovat zdrojů tradic, ale musíme být moderní a jít cestou, která nám přinese nové ovoce. I když stále se ukazuje, a to mne velmi těší jako fandu a milovníka české historie i umění, že Čechové, i přes všechny úklady času jsou historický národ a cítí to tak. Nezadržitelně přichází čas změn v myšlení a soudech, čas nové doby, s kterou se střetává minulost a proto možná i ta krize. Tentokrát však, jak si myslím, její překonání není pouze jen "na těch nahoře".
