Pokračujme. V prvním díle tohoto seriálu jsme se dozvěděli, jak fungoval židovský soud a o svědectvích proti Ježíši, která padla. Tento seriál článků vznikl na základě odborné i populární literatury, která pracuje s tématem zajímavým způsobem, udržujíc si soulad s Evangeliemi.I když je příběh naplněn symboly a tajemstvími, které hned neodpoví na otázku - proč? - pro člověka, který není pro náboženský výklad nebo církevní výklad (protože to tak chtěl Bůh, aby nám život věčný dal, tak svého jediného syna obětoval ...), může mít i zcela lidský rozměr- tady a teď - pro každého, kdo něčím zvláštním v životě prochází.
Velekněz byl zjevně podrážděný…
Když padla celá stavba svědků, zeptá se Ježíše: „Neodpovíš nic na to, z čeho tě obviňují?" (Marek 14:60). Tato otázka neměla procesní vadu, Ježíš jako obviněný měl právo přednést cokoliv ke své obraně, ale mlčel.
… a v příštím okamžiku…
Kaifáš stojí uprostřed shromáždění a staví Ježíše pod nejslavnější formu přísahy, jakou znala hebrejská Ústava:
"Zapřísahám tě při živém Bohu!" (Matouš 26:63).
Ježíši, jako zbožnému Židu nezbývalo, než odpovědět (viz Mišna, první část Talmudu: „Zapřísahám Tě při Všemohoucím, při Šabatu, při Milosrdném a Laskavém, při Trpělivém, při Soucitném - musí odpovědět".) A Kaifáš shrnul veškerou frazeologii konceptu Mesiáše a dal přímou otázku: „Jsi ty Kristus, syn Požehnaného?"
A dostal tuto odpověď:
"Já jsem…“ Marek 14_62
"Ty jsi řekl." Matouš 26:64
"Říkáte, že já jsem." Lukáš 22:70
Kaifáš byl spokojen. Jednou ranou obdržel od Ježíše toto ohromné a nebezpečné přiznání. A jeho hlas zněl zcela triumfálně. Očima přelétl kolem sebe shromáždění rabínů a zvolá:
"Nač ještě potřebujeme svědky? Všichni jste slyšeli, rouhal se!" (Matouš 26:65).
… a byla hluboká noc ...
Možná, že pozorný čtenář se podiví nad tím, že se soud najednou otočil tak, že ztratil legalitu. Velekněz Kaifáš měl nyní v rukou vynucené přiznání, a to stačilo k zajištění rozsudku. Tajemství možná leželo ve zvláštní povaze taktického a soudního problému, před kterým sám Kaifáš stál. Byl tu ještě jeden prvek, který hrál roli v osobních i politických důsledcích příchodu skutečného Mesiáše v lidském těle. Kaifáš si dokázal představit důsledky. Znamenalo by to obrovské povstání izraelského lidu a trestnou akci ze strany Římanů. O čtyřicet let později římské síly obrátily Jeruzalém v ruiny. Všechno, co se dělo v tu chvíli, kdy na Ježíši bylo vynuceno pro něho osudné doznání, ti, kteří byli odpovědní za udržení těžko vydobytých židovských privilegií pod římskou okupací, uslyšeli Kaifášův závěr: "Je lepší, když jeden člověk zemře za lid, než aby celý národ zahynul."(Jan 11:50). César mohl být zcela lhostejný, když si někdo činil nárok na trůn! V okamžiku, kdy Ježíš pronesl na otázku pod přísahou: „Já jsem," v Kaifášově mysli vytanula myšlenka: "Propustíš-li tohoto muže, nejsi přítelem Césara."
… čas tu hraje velkou roli…
V tomto příběhu hraje velkou roli čas. Všimněme si, že od zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě do doby procesu uběhlo pár hodin. Ještě nezačalo svítat do druhého dne. Ať už věříme v Kristovy zázraky nebo ne, pravdou zůstává, že Kaifáš měl obavy z Krista. Jeho pověst mezi lidem byla nesmírná a o jeho pověsti jako zázračného léčitele, která šla zemí, nepochybovali ani jeho nepřátelé. Ale všichni měli nyní jednu zkušenost, na kterou nebyl dosud precedens. Jednali s neznámou veličinou, jednali s ním jako lidé, kteří jsou pod tlakem na první pohled nevysvětlitelného, ale děsivého strachu. Váhání, nerozhodnost: a i po pro Krista zničujícím udání, mu ponechali veškerou iniciativu, kterou si ponechal až do konce celého dění…
Část 3 - Jednání s Jidášem a Pilátem
