Občas naslouchám lidem, různých generací a chápu, že každý měl svou dobu. Občas slyším, že za Protektorátu byl pořádek, že lidé měli slušné platy, za komunistů zase, že bylo jídlo skoro zadarmo a po roce 1989, že se rozkradl celý stát a lidi nebudou mít "co do huby". Žijí tu mezi sebou tři generace, které něco pamatují. A proto se také veřejné mínění rozchází v názoru, co je lepší, co prospěšnější. Budu se asi opakovat, ale myslím si, že největší chybou v současné době je, že vázne komunikace a umění prosadit verbálně to, co se prosadit musí, aby to nevzbuzovalo zbytečné problémy mezi politicky různě laděnými skupinami a lidmi. Ano, v naší společnosti žijí lidé, kteří lecos pamatují a lecos také zažili ... a tom následující příběh, který je ze života ...
Vojta to neměl nikdy lehké
Náš soused Vojta pochází z rodiny, která neměla zrovna na růžích ustláno a uvědomělé občanstvo jeho rodičům několikrát pěkně zavařilo. Snad také proto, že měli blízké příbuzné v zahraničí, kteří emigrovali po roce 1948, a ti jim posílali balíky, které byly všem trnem v oku, nicméně Vojta se nikdy těmto lidem, kteří už mezitím zestárli, nemstil, naopak, chová se slušně a uctivě ke každému ve svém okolí. Balíky z ciziny dostává dál. A jsou pořád trnem v oku těch samých lidí. Jednou se mě sousedka ptala, co mu asi posílají, když už je tady všechno k dostání a člověk si může koupit co chce, pokud na to má - a ústa se jí lehce zkřivila do trpkého úsměvu, protože ona mezi takové, kteří na to mají, nepatří. "To víte, my jsme byli vždycky poctiví lidi, nikoho na západě jsme neměli a pořád jsme pracovali. Naše děti vystudovali poctivě a bez problémů. Tenhle musel čekat, až přijde jeho doba. Dal se na politiku, a tak se nakonec prosadil. Šel mezi ty pravé, nojo, věděl, jak na to." Třeba to byla zrovna její ruka, která se podepsala pod ten pravý dokument, že "neměl šanci." Ale nikdo to tak nebere, byla to jiná doba ...
Vojta říká: Starat se o ten kousek přírody je pro mne relax
Stará se v zimě o schůdnost chodníků, je jediný, který stříhá stromy v mezibloku na zahradě, shrabuje listí na podzim, dokonce zařídil i pravidelný úklid v domě. Sousedé si myslí, že když si to na sebe vzal, tak co by to nedělal a já jsem nikdy neslyšela, že by mu poděkovali nebo přispěli na výdaje.Říkají si: je bohatý podnikatel, určitě si to odepisuje z daní. Přeci to nebude hradit ze svého, to dá rozum. Chovají se k němu rezervovaně, snad proto, že nemají dobré svědomí, co se týče jeho rodiny a i jeho samotného, protože na vysokou se dostal až po roce 1989 a pak si založil firmu, která stále prosperuje, neboť je to pilný, pracovitý a ve všech směrech dobrý obchodník, který "se stará a nekecá". Vojta svou činnost vysvětluje tak, že nesnáší nepořádek a že se někdo musí o trávník, stromy a keře, které tam "za socíku" sousedé nasadili, starat. Jemu to nic neudělá. Je to pro něho relax. Nedávno koupil celou sadu kvetoucích keřů a celou sobotu a neděli je sázel. Lidé na něho koukali za záclonami a nikdo se nezeptal, jestli nechce přispět na náklady nebo pomoci. Až na jednu sousedku, která se vyklonila z okna a zavolala na něho: "Máte to povolený?" A Vojta se narovnal v zádech, vyndal z náprsní kapsy papír a vesele na ni zamával tím papírem a volá:"Jo, mám. A dokonce tu budou i lavičky, abyste si měli kam sednout."
Kdo ví, proč to dělá
Sousedé přemýšlí: "Co z toho asi má. Třeba se to bude tady privatizovat a už si to dělá všechno pro sebe," napadlo sousedku když jsme spolu šly z nákupu. Rozhodla jsem se, že se Vojty zastanu. " Vy radši mlčte. Jste stejný jako von. Já si ještě pamatuju, že vaše babička se neuměla do smrti naučit česky. Taky jste měli příbuzné v zahraničí, ne? Taky jste dostávali a vy jste, pokud si pamatuju, jezdila každý rok na prázdniny do Mnichova. Pustit jsme vás museli, na to byl zákon. Přímé příbuzenstvo," zasmála se. Bezeslov jsem ji opustila a šla domů. Koukla jsem se z okna, Vojta zrovna pracoval na pozemku. Oblékla jsem si pracovní oblečení a seběhla jsem dolů. "Vojto, já ti pomůžu. Co mám dělat?" Usmál se a podal mi hrábě, abych uhrabala cesty.
Závěr
Pamatuji se, že dřív bylo v mezibloku všechno možné. Klepadla na koberce, věšelo se tam prádlo, válely se tam hromady odpadního stavebního materiálu z rekonstruovaných bytů, mezi kterými prorůstala tráva, občas si tam někdo postavil elektrickou pilu a bez upozornění celou sobotu řezal dříví. Podařilo se to odvézt i přes odpor některých lidí, kteří v tom viděli "svůj" majetek. Zaplatili jsme nejen odvoz, ale také jim, aby neřekli, že jsme to ukradli. A tak máme nyní pěkné prostředí. A určitě se každý rád ráno vykloní z okna do kvetoucí přírody s lavičkami, kde sedávají maminky s dětmi anebo staří lidé. A ti třeba vzpomínají, jaké to bylo, když máslo ještě stálo deset korun a jezdilo se zadarmo na závodní rekreace ...
