Práce politika není jednoduchá, to víme všichni. Ale současně, každý jde do politiky dobrovolně a pokud se dostane do vrcholných funkcí poslance , pak by měl vykonávat svou činnost ve smyslu svého slibu na základě Ústavy České republiky a Listiny, jako základního zákona Článek 23 (3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Kolikrát jeden člověk takový slib skládá, tolikrát je jím zavázán. Nikoliv podle pořekadla: Sliby se slibují, blázni se radují. Nad naší zemí se vznáší těžký mrak. Ale většinou i těžké mraky se rozplynou, obloha zmodrá a vysvitne slunce. Myslíte, že v jeho jasu se objeví postavy lidí, kteří uchopí, plným právem a svědomitě otěže vedení naší země? To záleží také na nás, na občanech, než přístoupíme k volebním urnám. Ale bude z čeho vybírat? Zdá se, že se mnohé změní a být politikem nebude už taková výhoda ...
Lidé jsou zklamaní, naštvaní a chtějí hlavy viníků za úpadek…
Českem hýbou dvě významné kauzy a lidé se k nim vyjadřují po svém. Diskreditace, odsuzování, zloba a nenávist. To je odpověď za stav v české politice. Není to všechno přehnané? Potkala jsem v životě poměrně dost lidí, kteří prošli soudem obecného mínění, a když se nakonec ukázalo, že všechno bylo jinak, přesto se omluvy nedočkali. Někteří odešli z Česka a někteří se s tím nějak vyrovnali. Osobně nejsem přívržencem takového způsobu společenského moralizování a odsuzování. A myslím si o tom své, leč zase chápu, že se mnozí lidé vyrovnávají s nepřízní vlastního osudu podle svého nastavení a chápání příčiny svého problému: někteří vidí vinu v druhých lidech, v politice, v úřadech, v nespravedlivých soudcích, nemožnosti se domoci práva a spravedlnosti, někteří ji flagelantsky hledají u sebe. V každém případě, tyto kauzy sice znamenají jakýsi pohyb v řešení dlouhodobých problémů, ale nejsou řešením samy o sobě. Zdá se, že naše země bude muset projít hlubokým přerodem a s lidmi, kteří budou skutečně "dělat" politiku.
Co kauza Rath i kauza Parkanová odkrývá…
Ale kauza Rath odhaluje daleko víc, než se zprvu zdálo - všeobecnou náladu v zemi: 1) Dr. Rath se stal středobodem výbuchu dlouhotrvající nespokojenosti lidí se stavem naší země a jejím vedením, bez ohledu na to, co stačil zavinit sám, 2) s pocitem ohrožení chudobou a úzkostí, která pramení s dlouhodobé masáže jak z prava, tak i z leva, 3) z pocitu ze sociální nerovnosti a nespravedlnosti v dosahování vlastních cílů, který v nich vyvolává hrozba korupce. Myslím, že tyto tři ukazatele jsou hlavním důvodem hněvu, který se koncentruje k celé kauze. Doktor Rath je obviněn v citlivém bodě, tedy z korupce. Zatím probíhá vyšetřování svědků, jeho žádost o propuštění byla zamítnuta. Nyní probíhá, paralelně další kauza, tentokrát dosáhla na JUDr. Parkanovou, kterou má Sněmovna vydat, stejně jako dr. Ratha, k vyšetřování. Za paní JUDr. Parkanovou se postavila její strana, ale lid si myslí (podle komentářů, velmi nelichotivých), že by měla nejen odstoupit ze svých funkcí, ale také se podrobit vyšetřování ve věci pochybení ve správě cizího majetku s vysokou škodou vyčíslitelnou v penězích. Paní Parkanová je už za zenitem své politické kariéry, ale kdysi byla stoupenkyní vysokých trestů za korupci (víc než vražda), které jsou nyní uvedeny v trestním zákoníku. I jí hrozí vysoký trest, v jejím věku by to znamenalo doživotí.
… práce politika by neměla skýtat nadprůměrné výhody
Čím je tato kauza významná? Paní Parkanová je hodně kritizována za přebíhání z jedné politické strany ke druhé, ale není sama. Myslím však, že její kauza otevře mnohé otázky a výzvy: například k tomu, aby politik hájil své barvy, za které byl zvolen, aby neměl nadprůměrné výhody, protože politika není zaměstnání, není ani podnikání, ale je to veřejná služba, ke které člověk přistupuje z vlastního rozhodnutí něco pro veřejnost a zemi vykonat ve svém volebním období. A jeho činnost by měla být pod drobnohledem veřejnosti, která správně cítí, že si i špatné výkony platí ze svých daní a paradoxně, proti sobě. A to samozřejmě hodně zvedá nespokojenost a hněv. V tomto ohledu lidé v obou kauzách cítí zadostiučinění a jistě nebudou svými hlasy a míněním žádného politika, který se dostane do vyšetřování, šetřit. A rozhodně se nebudou obírat žádnou presumpcí neviny, jak je patrné z komentářů, protože jim kladou za vinu stav země i společnosti, který je velmi zlobí, jakož i aroganci politiků, kteří, ač jimi zvoleni, nepovažují jejich názory a hlasy i výzvy za relevantní ke své práci. Politika je věc veřejná, tak to lidé chápou. A budou se stavět pro příště proti tomu, aby měli politici nestandardní výhody, možnosti bohatnutí, výhodu nepřiznávání majetku, možnost kumulace funkcí a tím získávání moci na různých pozicích, imunitu a neodvolatelnost mandátu, pokud budou obviněni za závažné činy. Protože jsou po dobu výkonu svého mandátu odpovědní ze svého slibu a také zavázáni zákony, které, jako poslanci odsouhlasují. Lidé dlouhodobě kritizují stav našeho práva a také nejistotu, že se svého práva domohou a říkají: "ty zákony si dělají pro sebe!" Jenže, nyní jsou postaveni, někteří z nich, před skutečnost, že některá ustanovení, která i třeba dříve sami navrhovali, si užijí na vlastní kůži.
Lidé se zlobí na ty, kteří symbolizují podstatu jejich hněvu
Vlivem šetření a necitlivých škrtů se mají lidé co ohánět, aby zaplatili všechny možné poplatky, které se ještě navíc zdražují. A budou nadávat i za zdražení věcí, které běžně nekupují, protože pod vším vidí svou újmu a hněvivě se dívají, jak jejich politici rozhazují veřejné peníze, nakládají s nimi bez ohledu na zákony, které obsahují přísné zásady, jak nakládat s veřejnými prostředky, vyplácejí si ohromné odstupné a odměny, zatímco lidé nemají na léky a mladé rodiny mají co dělat, aby se udržely nad vodou. A tak lid přestal zajímat nějaký rating a HDP či vyznamenání pana ministra financí z EU. Protože - pro jejich rodinné finance to málo znamená. Sociální politika, jakou tato vláda nastolila, vážně narušila hranice běžně vnímaného sociálního soucitu a altruismu v mezilidských a rodinných vztazích: sobectví by mělo být záchranným pásem pro ty, kteří sotva stačí na konci měsíce s dechem, aby všechno uhradili? A pak zase mezigenerační solidarita, když se staří stydí něco od mladých vzít, pokud vidí, že se sotva drží nad vodou? Nějaké projekty, za kterými lidé vidí mimochodem zase jen švindl, už nenaletí! Protože tomu nerozumí. Myslím, že tak nastavená sociální politika byla největší příčinou nespokojenosti a úzkosti hlavně starších lidí, včetně nasazení exekutorů na ty, kteří nevěděli co činí, když vletěli do náruče lichvářům a chytrákům, před kterými je žádný zákon nechránil. Jestliže vláda se nyní snaží utlumit tyto následky zákonem, který umírní exekuce, rány postižených se nezhojí a hněv zůstane.
A poučení?
Kdo s čím zachází, s tím také schází. Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Anebo: nečiň druhým to, co nechceš, aby jiní činili tobě. Vždyť konečně, co se stane jednomu, děje se všem. Nyní budeme muset přihlížet věcem, které se nemohou odestát. Náš život se bude měnit, záleží na každém, jak ke změnám přistoupí. Leč, každý jsme jiný a jinak nespokojený, každý toužíme po něčem jiném. Politika je účelová záležitost, jak vidíme, nebude už pro příště pro nikoho sladkým spočinutím. Doufejme, že na volebních lístcích budou lidé, kterým se dá důvěřovat, ale osobně jim nezávidím jejich budoucí působení.
Diskutovat k článku můžete na těchto webových stránkách
