Dnes jsem se dívala na video, v němž manželé Rathovi, sedíce v jednom pokoji, dávali rozhovor. Je jasné, že po těch osmnácti měsících to muselo být shledání beze slov, protože oba nevědí, co bude dál. Nyní jsou tedy spolu, v jednom pokoji, v kterém bzučí kamera a před nimi novinář, který klade docela obyčejné otázky. Nemohou si vzájemně nic slibovat, nic plánovat, každý pohled a dotyk je jako z jiného světa. Nebudou mluvit o svých pocitech, protože ty jsou dávno přikryty těžkým nánosem zážitků, které proběhly více než jedním rokem. Paní Rathová nedává nikomu nic za vinu. Nemluví za sebe, ale za děti - hlavně kvůli dětem ...
Já jen kvůli dětem ...
Na první pohled se zdá, že je to obyčejná žena, která vykonává svou práci, pohybuje se mezi svými pacienty, v domácnosti, která ji nepatří, s mužem, který ji také zcela nepatří a v situaci, kterou sama nezavinila, ke které nepřidala polínko, jen se musela dívat, jak se jí hroutí život pod nohama a že nemůže ani sama nic pro sebe plánovat, protože neví, co bude dál ... V tom křesle seděla skromná žena, na jejíž tváři seděla únava, smutek a přestálá bolest. Nemusela ani dlouho mluvit - muž je doma, žije s ním jeho "meziživot", připravená se i o tento meziživot dát připravit, když to přijde… Jaký máte pocit, paní Rathová? Kdo to nepoznal, nepochopí. Někdo může říci - 18 měsíců, to je jako nic. Jenže, nyní mi defiluje před očima video: vylézá z vozu a na svá útlá ramena si nakládá tašku a ramínko, na němž je pověšený pánský oblek. To k soudu, ne na svobodu. Předá ho osobě, která je oprávněná ho převzít, pak se obrací a jede po svých povinnostech, které na ni čekají v opravdovém světě. Protože pacienti potřebují její vlídnost, děti potřebují její vlídnost i otec a na slzy jsou noci, v nichž běhají v hlavě vzpomínky, zážitky, obavy, strach a ti lidé ...
... růže pro dr. Ratha
Znovu se jí dívám do tváře. Je přísná a jakoby stažená, nezvedá oči, odpovídá na otázky. Když se jí zeptají, zda by se její muž měl vrátit do politiky, odpoví stroze ve smyslu, že by to bylo jeho rozhodnutí, do kterého nemůže zasahovat a ani ho ovlivňovat. Ale posléze se dozvíme, že o tomto tématu v rodině padla řeč. A velmi ostrá. Neřekla však, že by to už nevydržela, že by se rozvedla, že by ... dr. Rath v přeneseném slova smyslu dodal, že by ho doma zabili a usmívá se. Další šotem je dr. Rath s růží na zápraží. Zvedá ji a zamyšleně se na ni na moment zadívá. Pro paní dr. Rathovou nikde růže neleží, ač by si je zasloužila, neboť i když se v politice neangažovala, stala se jí velmi smutnou a pro ni nevítanou součástí, v závětří nese nejen osud svého manžela, ale také svým způsobem, osudy této země. Ta malá žena, nenápadná, v riflích a svetříku, která opatrně mluví do mikrofonu a oči téměř nezvedne. Život ji semílá a nemá potřebu na kameru ukazovat tvář dokonale kosmeticky upravenou. Je totiž také tváří "kauzy Rath" ...
A jak budete trávit vánoce?
Tato otázka ji nezaskočila - podle odpovědi, budou hlavně pro děti. Vždyť v kauze nepadlo poslední slovo a nejsou si jisti, co bude dál, kdy se může všechno zvrtnout a kdy se jí do srdce zatne zase ta sekera ženy, která má muže za mřížemi, u soudu, muže, jehož další osudy jsou nejisté. Nechali mu pas. Může jet kam chce. V tisku proběhla zpráva, že se na něho sází, zda uteče nebo neuteče. Z toho krátkého videa a těch slov, která byla na první pohled obyčejná a všední, kdy si nevyměnili ani úsměv mi vyplývá, že dr. Rath by od své rodiny neodešel. Říci té drobné ženě - promiň - nestačí. Je jí mnoho dlužen. Kdybych žila poblíž, hodila bych ji kytici růží přes plot s malým lístkem - nemohu udělat víc, paní Rathová, než Vás tiše obdivovat a ctít Vás. Věřte, že bych nechtěla nést Váš osud, ale kdyby - nevím, jak bych se zachovala já.
Já vím, kvůli dětem ...
