Naši dobu vnímáme jako uspěchanou, chaotickou, všechno se mění, ceny stoupají a stoupají také nároky na každého člověka. To vše si uvědomujeme a mnohý člověk pociťuje podivnou tíseň. Zvládnu to, nebo se vzdám?
Když se podíváme do minulosti, zkonstatujeme, že téměř neexistovala klidná doba, v níž člověk něco obdobného nepociťoval. Svět kolem nás byl vždy v pohybu, jinak by se nedalo hovořit o pokroku. Svědectví nám poskytuje umění, v němž můžeme spatřovat rozpoložení mysli našich předků, ať již v hudbě, malířství, poezie, která citlivě odráží stav mysli člověka, v literárních dílech, odrážející atmosféru staletí, jimž procházela evropská společnost. A tak se obdivujeme mistrovství umělců, kteří dokázali vyjádřit svou přítomnost a vydat svědectví do budoucna o své době. Vnímání těchto umělecky vysílaných zpráv chápeme jako vzdělávání se, aniž se snažíme zachytit signály řeči dávných duší, aniž si to uvědomujeme. Této snaze říkáme "pochopení" umění a v tu chvíli pociťujeme uspokojení, že jsme nějak vzdáleni tomu všeobecnému spěchu a chaosu. Možná, že ten malíř nebo hudebník také toužil být s tím krásným vnuknutím sám.
Pokus o dnešní obraz: získání chvilky ticha a získaná šance být sám/sama se sebou zaměňujeme za pocit osamělosti. Není to omyl? Ta chvíle, kdy se spojujeme do jednoty a snažíme se vytvořit vnitřní harmonii, je přeci tou nejvzácnější. Ticho, mlčení, místo nekonečného tlachání, plánování, sledování známých lidí, jak se jim daří v práci, podnikání či po odchodu do důchodu přeci není žádné naplnění, kterým je nutno naplňovat mysl. při vzájemných rozhovorech se zabýváme starostmi jako jsou světové problémy, náboženské otázky, často si stýskáme nad kulturním úpadkem, divíme se nápadům různých poradců, radících, co jíst a nejíst, kterými se naplňují internetové stránky a pak přijde den, že si necháte udělat od lékaře testy a zjistíte, že hodnoty sodíku, draslíku, magnesia a vápníku jsou na kritickém bodě a organismus se bouří. Takový rozpad způsobuje stavy úzkosti, nejistoty, strachu, neuhasitelné žízně a nevysvětlitelných bolestí, zřejmě jako důsledek toho, jak málo jsme se věnovali sami sobě a svému sjednocení a jak mnoho energie jsme vynaložili na nepodstatné záležitosti. Jen tiše se lidé svěřují s důvěrnostmi o emocionálních problémech, o problémech v zaměstnání, a to přeci neutužuje přátelství s tím, komu se svěřujeme, ale riskujeme, že se dozvědí další lidé. Téměř nikdy nevyřkneme slova, která by vycházela z nitra naší duše – z hloubi naší bytosti – která by měla moc a z nichž bychom cítili život. A téměř nikdy nezaslechneme slova, která by v nás podnítila život a která by vlila naději do oněch prázdných míst kdesi hluboko v nás do míst naplněných pouze strachem, vztekem a zklamáním. Téměř nikdy nevyřkneme slova, která by vycházela z nitra naší duše — z hloubi naší bytosti — která by měla moc a z nichž bychom cítili život.
Kam ten svět spěje? Denně jsme informováni o různých tragédiích a neštěstích, které nemohou nikoho nechat klidným. Čteme o cynických křesťanech, zoufalých svobodných, a ještě zoufalejších ženatých a vdaných, čteme o zmatených rodičích a všechny tyto příběhy předáváme dál, abychom vypadali jako autentičtí lidé, kterým svět není lhostejný. Pokyvujeme hlavami s postojem Kam jen ten svět spěje? Politici nabízejí řešení společenských, ekonomických a bezpečnostních problémů a slibují více, než jsou schopni udělat; hodní lidé dobrovolně vozí přestárlé spoluobčany k lékaři, vysokoškolští profesoři píší knihy, jež formují myšlení lidí žijících ve věžích ze slonoviny, Je to však pořád stejné. Lidé po celém světě zůstávají osamělí – nikdo nejeví zájem o ně osobně, nikdo se jim osobně nevěnuje, nikdo k nim osobně neproniká. Málokdy vyslovíme slova, která by propojila naše duše takové, jaké opravdu jsou pod vší přetvářkou, předstíráním a politickou korektností. Málokdy slyšíme slova, která by vtáhla naši duši do duše druhé lidské bytosti. Hledejme smysl života, lásku a štěstí. Učme to i naše děti. Budou to hodně potřebovat.
