Věřím pevně tomu, že vše souvisí se vším. A některé jevy, které se sem tam mihnou nějakou literaturou mají hlubokou podstatu a zázemí kdesi v dávnověku. Gnosticismus zřejmě v orfismu. Vegeteriánství zřejmě také. A pokud se člověk hlouběji zavrtá do starších textů, najednou pochopí, co všechno znamená a jaký to má smysl a význam.
Existence orfických spolků doložena
Skutečně, text dochovaný na dervenském papyru potvrzuje existenci skutečných orfických spolků v dávné době; jednak osvětluje monistickou, ba dokonce "monoteistickou" tendenci jisté orfické theogonie. Pokud se týče mýtu o původu člověka z ostatků Titánů,je spolehlivě doložen až u některých pozdních autorů (l.-2. stol. po. Kr.).ţ'
Titánská podstata člověka
Papyrus byl objeven roku 1962 blízko města Derveni v soluňské oblasti a datuje se do 4. stol. př. Kr. Jedná se o komentář jednoho orfického textu, což stvrzuje stáří a vysokou spekulativní hodnotu takových spisů. Tento typ kosmogonii připomíná memfidské náboženství tématem Dionysos-Zagreus (§ 125), zmínky nalézáme už ve starších pramenech. I přes pochybnosti některých badatelů můžeme narážky na titánskou podstatu člověka spatřovat v Pindarově výroku o "odčinění starého smutku" (zl. 133, Schr.) a v jedné pasáži Zákonů (701c) o těch, kteří "ukazují starou podstatu Titánů". Na základě Olympiodórovy informace lze předpokládat, že Platónův žák Xénokratés spojoval pojem těla jakožto "vězení" s Dionysem a s Titány. Avšak budeme těchto několik temných narážek interpretovat jakkoli, Jisté je, že mýtus o Titánech byl v antice pokládán za "orfický".
Podíl člověka na titánské a božské přirozenosti
Člověk měl podle tohoto mýtu podíl jak na přirozenosti titánské, tak na přirozenosti božské, neboť ostatky Titánů obsahovaly i tělo dítěte Dionýsa. Avšak očišťováními (katharmoi) a iniciačními obřady (teletai), ale také dodržováním "orfického života" se dal titánský prvek vyloučit a člověk se stával bakchem; jinými slovy, člověk odděloval a bral na sebe božský, dionysovský úděl.
Podle mezopotámského precedentu …
Novost a originalitu této náboženské koncepce netřeba zdůrazňovat. Připomeňme mezopotamský precedens: Marduk stvoří člověka ze země (tj. z těla prvotní obludy Tiámat) a z krve arci démona Kingu. Avšak orfická antropogonie - i když se zdá být velmi temná a tragická - obsahuje prvek naděje, který není obsažen ani v mezopotamské Weltan.schauung, ani v homérské koncepci. Člověk se totiž navzdory svému titánskému původu podílí na božství způsobem bytí, který je mu vlastní. Je dokonce schopen oprostit se od "démonského" prvku, který se projevuje v celé světské existenci (nevědomost, pojídání masa atd.). Lze rozeznat na jedné straně dualismus (duše - tělo), který je velmi blízký platónskému dualismu; a na druhé straně soubor mýtů, věr, způsobů chování a iniciací, které "orfikovi" zajištovaly oddělení od lidí jemu rovných, a konec konců i oddělení duše od kosmu. To vše připomíná mnoho indických soteriologii a technik a předjímá různé gnostické systémy,
