Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.
Svědomí dokáže velmi tížit člověka a dohnat ke krajnímu řešení, jak se té tíže zbavit a uvažuje i o sebevraždě, ale když se touto myšlenkou zabývá, netuší že ještě více zatěžuje svědomí, protože se nevypořádal se skutky správnou a očekávanou cestou a lidé, kteří jsou jeho špatnými skutky postiženi, jsou ve svém srdci vedeni k odpuštění, aby se sami zbavili té velké zátěže, ale i to odpuštění musí být dokonalé, aby nezbyly žádné drobky zla, které může vyrůstat z těch drobných kořenů po té, když odpouštějí a sami se dostávají na cestu osobního pokání, aby nekřivdili, pokud by mohlo jejich chování přispět ke zlým skutkům svého odpůrce a pomýšlejí na odvetu a tak jejich odpuštění není dokonalé a zlo se stále prohlubuje a zatěžuje svědomí.
Ve starověku v Sumeru, Řecku, Izraeli a Řecku a Římě je odveta zakázána a zákonodárství sakrální a profánní a soudní procesy spravedlivým rozsudkem ukazují lidem cestu, jak se vypořádat se zlem a zlo dále nečinit odstranit jeho následky jednak u jedinců a ve společnosti. Nejen jedinci čelí zlu, ale též celá společnost, která hledá spravedlnost a tím čelí zlu, a to chce ze svého středu vymýtit spravedlivým rozsudkem.
Poukázáním na tyto starobylé společnosti chceme též upozornit na další vývoj evropské společnosti a jejího zákonodárství a soudnictví současné ústavy, stojící v čele právního řádu.
Mravnost lidských skutků.
Svoboda člověka je základem toho, že dělá z člověka mravní subjekt tak, že je člověk svým rozhodováním strůjcem vlastních skutků a též rozhodcem mezi tím, co je dobře a co špatně. Zdroje mravnosti jsou uloženy v dobru, k němuž lidská vůle směřuje za pomoci vůle. Rozumu. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který je dosvědčován svědomím.
Za tím vším stojí úmysl buď zlý úmysl nebo dobrý úmysl a vždy vzniká z pramene volního jednání a vychází ze zamyšleného cíle a určuje smysl jednání a cíl by měl být dokonale promýšlen. Tím připomínáme Ciceronovo dílo o „nejvyšším dobru a zlu“ a též Platónovy dialogy a význam arété – zdatnosti A Aristotelovu etiku Nikomachovu.
Dobrý úmysl.
Dobrý úmysl nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné. Cíl neospravedlňuje prostředky. Nedá se ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“ Cíl neospravedlňuje prostředky. Mravně dobrý skutek předpokládá, že je zároveň dobrý předmět „[1]
Tímto kukátkem můžeme nahlížet na dějinné události a vlastním svědomím můžeme posuzovat konání třeba slavných, někdy i sympatických protagonistů a jejich rozhodování o vlastních úmyslech, které považovali za správné a které v konci byly kroky ke katastrofě země a dodatečný úder vlastního svědomí, které rozhodovalo o zdravotním stavu a směřovalo k bolestnému konci jejich života.
Výchova dětí.
Většina současných rodičů se snaží vychovávat děti podle vlastního vzoru, jak byli oni vychováváni, ale doba se mění a je třeba promýšlet, jak děti přizpůsobit k současným poměrům a ukázat jim cestu životem, aby byli šťastni a dobře volili. Jejich vlastní výchova stála na hodnotách předků, které považovali za jednoznačné a neuvažují, že hodnoty se mění od generace na generaci a je na pováženou, zda některé hodnoty z jejich dob jsou dnes přijatelné a těm současným třeba nerozumí a nepřipouští si, děti odsuzují k chybným úvahám o tom, co je dobře a co dobře není. Konali tak s dobrým úmyslem. I když jsou jejich děti, jsou to děti současnosti, které si teprve své hodnoty tvoří a hodlají v nich jednat, zvláště když na jejich základě dospěli k vytouženému cíli a v něm mohou uplatňovat úmysl dobrý nebo zlý.
Nová generace přebírá moc a hlásí se k jejímu uplatňování třeba jako politici, učitelé, ředitelé obchodních organizací a poznávají teprve to, co je důležité pro jejich osobní růst, ale nepřipraveni dělají chyby a výsledky směřuji k depresi, že neuživí vlastní rodiny a neudrží svůj majetek, který si pořídili pro rodinu. Kdo udělal chybu a kdo má na svědomí málo úspěšnou novou generaci? Společnost, která si si nevygenerovala hodnoty pro současnost tak dokonale, aby byla o nich přesvědčená natolik, že je může bez rozpaků nabídnout nové generaci, protože ví zcela jistě, co je dobře a špatně a jakou odezvu očekává od nich. Je možné, že si generace neporozumí.
[1] Katechismus katolické církve. Mravnost lidských skutků. s 445.
