Před chvílí jsem si přečetla článek, který mi vyrazil dech a ráda si přečtu Vaše diskusní příspěvky. Studie: Těžký průběh nemoci covid-19 zvyšuje riziko úmrtí v následujícím roce (msn.com). To je výchozí článek.
Já mám radost z každého uzdravení i lidí, které neznám objeví-li se zpráva, že se uzdravili. Tento soucit a radost z uzdravení nemocných se u mně dostavil v dětství v oblasti železorudných dolů v pásmu Ejpovic v Čechách do Chrustenic, kde býval důl sv. Barbory a můj dědeček jako obersteigr od mládí tam působil. Lidé tam brzy umírali na plicní nemoci (zřejmě na rozedmu plic) a já zažívala hornické pohřby. Babička mi při té příležitosti nechala ušít černé sametové šaty a šly jsme spolu při hudbě ve smutečním průvodu na hřbitov. Můj dědeček v hornické uniformě stál stráž u hrobu svých spolupracovníků a babička plakala, protože ty lidi všechny znala. Měla jsem z toho všeho velkou úzkost, protož jsem nechápala dostatečně co se děje, jen to, že hraje smuteční hudba tu krásnou píseň "Už opět z věže zaznívá zvonečku tichounké klání". Tento prožitek jsem nikdy neztratila a nyní se dostavuje v Covidové době, kterou opět nechápu jak bych měla, ale tuším, že umírají lidé nevinní, nebo tací, kteří stojí uprostřed života, možná uzdravení a přečtou si takový článek, který jsem uvedla v perexu.
Když jsem ho přečetla, uvědomila jsem si, že si ho přečte někdo uzdravený už dlící v kruhu rodiny a samozřejmě, že ho popadne strach, který pociťujeme všichni. Po absolvování knihovnické školy jsem si našla práci dokumentátorky v nemocnici, na oddělení kostních nádorů a setkávala jsem se denně s úmrtím lidí, kteří neměli šanci. Chodívala jsem mezi ležící pacienty a předčítala jsem jim, některým stačilo, že jsem je držela za ruku a každé ráno jsem dostala zprávu o úmrtí někoho, s kým jsem si v předchozím dni povídala. Nevím, jak se s tím eticky vyrovnávat, když každý den čtu zprávy o očkování, zda je povinné či dobrovolné, s tím, že si lidé mohou vybrat mezi dvěma břehy. Očkovat se a ochránit se před vypuknutím nemoci (třeba se neochrání), nebo neočkovat a čekat, co se stane, zda se nakazí či nenakazí. Je možné utěšovat očkované či neočkované že jsou prostředky ke zmírnění utrpení a strachu nebo honit lidi na očkování, aby si zase přečetli o následcích očkování, které se mohou dostavit. Tyto hry poznamenají duševní a duchovní stav lidí, kteří jsou v této covidové době přítomni a i když se vzpouzí či přijímají stav věci, bude to mít vliv na jejich psychiku do budoucna, protože i když nebezpečí pomine (máme si na to zvykat), nepomine to, co se vedralo do duše a na to si lidé zvykat nemohou.
Jakýkoliv cynismus ať už to někdo tak nemyslel poznamená myšlení lidí a rozhodně si nepřejeme, abychom byli truchliví a ztratili pocity radosti a blaženosti z hezkých věcí a každého dne, který je nám dopřán. Úcta k životu lidí a jejich důstojnosti je vyzývána etickou normou i Ústavou.
Uvědomuji si, že jsou to vždy občané, třebaže pod vlivem médií, kteří jsou tou hlavní hybnou silnou státu a jeho důstojnosti, nikoliv jen vláda, ale to nitro národa je v občanech.
