Jsem na vážkách, jak rozlišovat mezi tím, co pravil pan Krása a co pravil dotyčný profesor a za jaké pozice mravnosti spojené s životem v celém jeho smyslu, významu a přirozeném právu či z pohledu zájmu společnosti hovořili. Sledovala jsem i diskusi a padl tam název Sparta a zákon, který zavazoval k tomu se zbavovat svých postižených (chtěla bych tímto jednou pro vždy upozornit, že názvem "pohan" nemyslím nic dehonestujícího, ale myslím tím, abychom přísně rozlišovali rozdíl mezi předkřesťanským a křesťanským obdobím lidských dějin, čímž nelze předkřesťanské období brát na lehkou váhu). Jenže to by nyní nesměšovala, je to na dlouhou a samostatnou analýzu, pokud bychom chtěli o tom někdy diskutovat.
Pan profesor se již dříve o těchto otázkách zmiňoval a i když nejsem samozřejmě odborník, abych dokázala dlouze hovořit o těžce postižených (zdůrazňuji slovo těžce), které nazývá pan profesor zrůdami, které jsou odkázány plně na péči druhých a jejich délka života je velmi krátká a přitom nemusí splňovat kvalitu, kterou u člověka předpokládáme (tuto problematiku zmiňuje i Tesař ve své knize Soudní lékařství) a prosazoval ukončení jejich vývoje před narozením.
Pan Krása, podle mého názoru, zahrnuje pod pojem "postižený" všechny, kteří mají duševní, smyslové a postižení, a razí zásadu, s kterou samozřejmě souhlasím, že je třeba jim poskytovat patřičnou péči, jak ze strany státu, tak ze strany rodiny či příslušných zařízení, protože se jedná o lidi, kteří jsou svým způsobem schopni myslet, dokonce i jednat, pokud jim jejich postižení nevadí natolik, že by potřebovali k jednání opatrovníka. V naší obci je ústav, který mnoho let dobře funguje a který podporován nejen obcí, ale i farností ŘKC. V tomto ústavu jsou zejména děti, které se narodily s rozštěpem páteře a jsou upoutané na vozíku. Programy, které pořádá jak obec, tak farnost, však ukazují, že s dětmi se pracuje po všech stránkách jejich potřeb. A věřím tomu, že až na některé možné výjimky existují fungující slepecké ústavy, ústavy pro péči o hluchoněmé, ústavy pro lidi, kteří prodělali obrnu a nemohou se pohybovat. A jsem přesvědčená, že právě lidé, jako je pan Krása, se zasloužili v minulosti i v přítomnosti a já doufám i pro budoucnost, že taková péče bude vždycky chápána jako výraz sociálního cítění i chápání přirozeného práva na život.
Podle mého názoru, pan profesor měl učinit vysvětlující přednášku, na jejíž základě by řádně vysvětlil těm, kdo nechápou, o čem a o kom mluví, jaká problematika je s tím spojena a současně udělal prezentaci, aby lidé pochopili, že nejde o postižené, které jsou chápáni obvykle ve společnosti.
Proč o tom mluvím - já jsem humanista a křesťan a lidský život chápu jaké dar, ale současně chápu, že společnost se řídí i sociálními pravidly, které zahrnují například finanční záležitosti, odborná výchova vychovatelů, budování ústavů a i specializované lékařské a psychologické péče v tomto oboru. Je však třeba, abychom udělali důležitý krok jako společnost: rozhodli se, jaká mravní pravidla a postoje k těmto otázkám zaujmeme a promítneme je do právního řádu, - já bych upřednostňovala taková,které vycházejí z našeho tradičního kulturního a civilizačního prostoru a hluboce se zamysleli na tím, co je člověk nejen podle medicínského, ale podle mravního hlediska. A byla bych pro, aby tyto otázky, které jsou sporné v diskusi i postojích rozhodoval soud. Je třeba upřednostnit co nejširší pochopení tohoto problému.
