Současné mladé rodiny si vytvořily pojem babička a dědeček tak, jak to vyplývá z románů devatenáctého a století a možná také z dvacátého století z různých filmů, kterých nebylo málo. Jenže, milé děti, čas kvapí.
.
Snažíme se realizovat, protože víme, že nejhorší je po odchodu do důchodu padnout do prázdnoty; a s tím samozřejmě na sebe bereme různé povinnosti, třeba k novým partnerům, s kterými jsme spojili život ve stáří, nebo doháníme to, co jsme si nemohli dovolit, když jsme měli vás, malé děti, běhali s vámi do jeslí a školky a sdíleli s vámi starosti mládí, snažili jsme si udržet zaměstnání a některé z nás i přišli o životní partnery – ach ta náhlá samota. Jenže v tom duchu jsme nechtěli žít, tak jsme se snažili svůj život naplnit, abychom na vás jen neviseli. A život stále nabízel nové šance, jak všechno u sebe změnit, otevřel nové cesty životem a s tím zase nové změny, protože žít vzpomínkami se nedá. Ale nepřestali jsme být vašimi rodiči, kteří se na vás dívají s pýchou, protože jste měli už více šanci něco dokázat, než jsme měli my. Milujeme vás, naše drahé děti.
Máte děti, pro které žijeme, které milujeme, a toužíme, aby byly zdravé a úspěšné, ale to je zcela na vás, protože z našich zkušeností vy nemůžete vycházet. Však vaše děti jsou také jiné, než jste byly vy. Rychle rostou a umí věci, o kterých jsme tehdy neměli ani tušení. Pohádky je nebaví, i když jsme se snažili je nabídnout, staré říkanky a písničky jim připadají směšné a co navíc, vaše děti se snaží učit cizí jazyky. Ve školách se už neučí, co jsme se učili my, těžko jim vyprávět o minulosti našeho národa, protože je to pro ně hodně vzdálená minulost. Jejich minulost je nanejvýše to „včera“. Myslíme si v duchu, že by měli znát české dějiny, hrdiny i padouchy a také českou literaturu, které konkuruje úplně jiná, ta evropská, a to je dobře. Jenže, vaše děti mají jiné příběhy a my jim to nemáme za zlé. I hudba, kterou posloucháte je již vzdálená té, kterou jsme poslouchali my, protože vás klasika moc nebaví. Možná, že přijde doba, kdy si budete chtít odpočinout od svého rychlého života a budete hledat něco krásného, klidného, co nám vždy připomínalo domov, i když my jsme žili v cizině.
Takže. Nechceme si jen hrát na babičky a dědečky, ale spíš být vaši nejbližší hned po mamince a tatínkovi. Proto, dejte nám šanci a navažte s námi vztah plný porozumění – jak se snažíme rozumět my Vám, tak se snažte rozumět nám, naše drahá vnoučátka.
Publikováno též na www.tretivek.cz
