T.G.M., první prezident naší země po strašlivé první světové válce kromě jiného usiloval o to, aby byly sepsány dějiny našich zemí. Ano, František Palacký je sepsal a z nich se lidé měli informovat o své minulosti. Co dál?
Tradice národů Evropy, legendy a pověsti.
Všeobecná vzdělanost a národní povědomí posiluje i občanskou identitu a úctu k národu, v němž jsme se narodili. Není to jen o tom, že známe průběh událostí národů v kontextu okolního světa, ale co je důležité, přebíráme od svých předků tradice, v nichž jsou zakotveny i etické myšlenky, které lze i dnes zvažovat a promýšlet je, zda ještě fungují v našem moderním světě a zda vyhovují ve vztazích k okolním národům, s kterými jsme prošli dějinami od počátku po dnešek. Nejlépe to vystihují dějiny Koruny české, které se odehrály ve střední Evropě a v nichž vystupují vladaři, umělci, vědci a samozřejmě národy, o nichž máme jakési povědomí, ale bylo by správné, kdybychom se též jimi více zabývali i v naší době a pochopili, na jakých hodnotách a v jakých historických peripetiích se brali cestou do budoucnosti k přítomnosti a to proto, ať si to uvědomujeme nebo neuvědomujeme, máme s nimi z historického i kulturního hlediska mnoho společného. Tím chci vyslovit myšlenku, že nežijeme v izolaci v srdci Evropy, ale v určitém společenství, v němž mohou existovat různé smlouvy, ale též pouta minulosti.
Tradování dějin a pověstí. Děsivý vývoj v Evropě.
Alois Jirásek ve svém díle nám vykreslil obraz našich dějin ve formě románů stejně jako autor Třebízský a jiní umělci, a do toho obrazu vstoupily naše předchozí generace - dědové a babičky, které vyprávěly našim rodičům ty pozoruhodné historie a rodiče zase nám, poválečné generaci. Tato myšlenka mne napadla jednou, když jsem se procházela po Vyšehradě se synem na místech, kam jsem chodila s dědečkem a ten mi ukázal místo, odkud skočil Horymír na Šemíku. Samozřejmě, že jsem mu to místo také ukázala, ale neuvěřil. Mám pochybnosti, že ho ukáže i svým dětem, nové generaci s mobilem v kapse a s tabletem v ruce. Kdykoliv jsem jela do Prahy, moje oči bloudily po místech, které jsou vykládány v dějinách jako místa památná na husitské války a samozřejmě i na roky stavovského povstání, do něhož byla zainteresovaná celá Evropa a z něhož po letech vznikla nová Evropa po hrůzné třicetileté válce. To všechno se týkalo i zemí Slezanů a Moravanů, nejen Čech. Ale nějak jsem se k té celistvosti nedobrala. Asi je to moje chyba, že jsem nesehnala knihy, které by osvětlily všechny události včetně první světové války a poválečné situace, kdy se Evropa opět územně měnila a zmínka, jaké hodnoty přijala a čím se národy lišily a jaké myšlenky vysílaly do nového světa, který však stál na hliněných nohou v předzvěsti druhé světové války, která neodvratně ranila všechny národy Evropy do hloubi duše, její ničivé následky vstoupily do všech rodin a nechaly za sebou truchlení, které nemá konce, pro některé lidi ani na smrtelné posteli.
Kdo nás, Evropany vlastně osvobodil?
Historie je vědecký obor, který se vyučuje na filosofických fakultách v celé Evropě. O událostech II SV jsou naplněny regály knihoven, které napsali politici, sociologové, vojáci a jiní. Vyšla dokonce encyklopedie II. světové války a jiné příručky. Jenže to nestačí k tomu, abychom jako Evropané dospěli k pravdě, protože čím materiálů ke studiu, tím menší přehled. Snad poprvé sami Němci projevili vděčnost za osvobození z nacistického jha zcela veřejně, ale my víme, že mezi nimi byli hrdinové, kteří se mu postavili na odbor a byli popraveni nebo zavřeni v koncentračních táborech. A jejich jména by měla být zapsána na paměť německým hrdinům, kteří se vzepřeli a zařazena mezi hrdiny II. světové války. Příběhy II. světové války jsou zfilmovány, byly sepsány romány a povídky, ale z toho všeho nemohou zůstat jen beletristicky zpracované příběhy, aby je lidé přijímaly jako legendy, jak jsou zvyklí z tradic. Nejen Česko, ale celá Evropa od jihu po sever si musí své dějiny jednotně vyjasnit a postavit se čelem k problémům, které ji zužují. Ani nejde o to, aby zase vznikly celé řady knih, jako o závěry, které učiní upevní její mezinárodní vzájemné vztahy vně i vnitřně. Je tu šance vejít do nových poměrů ovšem ne prostřednictvím pandemie, ale rozumu, lidského citu a ducha. Osvoboďme se silou vůle. Ať si to připouštíme nebo ne, patříme k sobě jako civilizace. Už máme zkušenost s hliněnými nohami, na nichž nemůže stát budoucnost. Ta stojí na demokracii, systému právního státu a mezinárodních vztazích, které udržují život společností i světa.
