Nemohu odsuzovat sobectví, protože se často samo obrátí proti těm, kteří vidí jen vlastní prospěch na úkor bližních. A jestli si někdo myslí, že to jsou staré povídačky východních mudrců, pak ať si stojí při svém a hřeje se nadějí, že to tak není (nebo to bude odpuštěno). Mezi smutné projevy sobectví je nevidět utrpení druhých lidí a nemyslet na nemocné, kteří jsou připoutáni ke svému údělu a prožívají osamělost v době rekonvalescence ...
Lidé se léčí na nemoci ve vyspělém zdravotnictví a v mnoha případech úspěšně. Ale ještě je tu jedna oblast, která je velmi důležitá a která už víceméně závisí na člověku samotném, a to je období rekonvalescence. To znamená, že to období, kdy je člověk propuštěn z ústavní lékařské péče domů, navštíví svého lékaře, který zváží dobu rekonvalescence, napíše neschopenku a program kontrol a pak je už člověk odevzdán sám sobě, s krabičkami léků, ví zhruba co smí a nesmí a zavřou se za ním dveře jeho domova. Pokud nemá kolem sebe blízké, kteří o něho pečují a tím od něho odvrátí chmurné pocity a myšlenky, dozvuky léčby a obtížný návrat do běžného života, pak se cítí osamělý, nepotřebný a nevidí jasnou perspektivu, která ho postupným uzdravováním čeká. V době vycházek chodí sám po ulicích, není nikoho, kdo by s ním sdílel jeho pocity, jeho myšlenky a porozprávěl s ním. Lidé, s kterými se zná, ho nemají čas navštívit, zavolat, zeptat se, jak se má, že jim chybí, jestli cítí zlepšení, a co na to doktor. A taková zkušenost je trpká, ale možná také dobrá, protože člověk najednou, z té druhé strany pozná realitu, pozná lidi, o kterých si myslí, že jsou to přátelé, že ho podporují a že má s nimi vynikající spolupráci. Má šanci změnit své mínění a skutečnou hodnotu nebo bezcennost některých vztahů s lidmi, na které spoléhal ...
♣
Ti, kteří jsou zvyklí, v normálním běhu života, že jsou stále obklopeni lidmi, velmi trpí samotou, pokud se dostanou do takové situace, která je popsána výše. A připadá mi nelogické, že ti lidé, kteří ho obklopují v těch "dobrých časech" nemají nějaké nutkání zvednout telefon a zavolat mu, napsat e-mail, občas se za ním zastavit, přinést nějaké ovoce nebo dárek pro potěšení, ujistit ho o svém přátelství a solidaritě. A říci mu - těším se, až zase přijdeš. Jsou ovšem případy, kdy je naopak stále obtěžován e-maily a telefony od svých kolegů, kteří se ho ani nezeptají, jak se má, jak pokračuje léčení, co říkají doktoři, ale dávají mu najevo svou rozladěnost, že musí za něho pracovat, a kde má ty a ty doklady, kde vlastně skončil u té a té zakázky a kdy už konečně přijde, že nikdo za něho zadarmo dělat nebude. A nebo v jeho nepřítomnosti kují všelijaké pikle, které ho ohrožují a "dobrý přítel" mu to nezapomene sdělit. A nasadí mu brouka do hlavy! Není opravdu účinější metody, jak ublížit takovému člověku, než je tato. Nemoc je brána jako nežádoucí absence, která zatěžuje tým prací navíc a proto lidé důležité období rekonvalescence opomíjejí, nervují se, co s nimi bude po návratu, jaká halda práce na ně čeká, jak to zvládnou a místo, aby se doléčili, tak tlačí na svého lékaře, aby jim radši ukončil neschopnost, nebo bude ohrožena jejich pozice, nebo že se bude zase propouštět a že by nechtěl být mezi těmi, kteří pro svou delší absenci se mohou stát tím nadbytečným. Samozřejmě, že pro lékaře to není příjemné, protože je zodpovědný za svého pacienta, ale z druhé strany mu vyhoví, protože na jeho stabilitu i poměry v práci nemá žádný vliv. Mnozí to znají ze své zkušenosti, kdy onemocní sami a ostatní kolegové musí za něho zaskakovat a přebírat péči o jeho pacienty.
♣
Lidé si hodně stěžují na špatné mezilidské vztahy v práci a snaží se následkům nějak uhnout. Tím hůř, když je potká nemoc a delší absence. Jen myšlenka na to, že se vrátí do kolektivu, který mu bude vyčítat, že za něho musel něco dodělávat, že se dopustil chyby, pak se ještě ocitne na koberečku, kde se dozví, že to bylo naposledy, kdy neměl založenou poštu v pořadači nebo nevyřízenou objednávku, kterou museli za něho vyřídit narychlo, aby nebyl nějaký průšvih, tak to mu opravdu nepřidá, zatímco on si hověl doma!
Návrh na řešení
Jsou případy, kdy lidé byli úspěšně léčeni, ale pod tlakem takových poměrů a vztahů se jim zanedlouho nemoc vrátila. Nejenže ztratili práci, nejenže se tím snížil jejich životní standard, ale také druhý start, pokud se jim podařilo se vysmýknout z tenat choroby, byl velmi, velmi obtížný. Pochopitelně, že v tak vypjaté době, jakou zažíváme, máme pocit, že je nejlepší se starat jen sám o sebe a hledět se nesvézt zbytečnými ohledy a útlocitností s těmi, kteří začínají být nepohodlní a zbyteční z hlediska svých osobních problémů, do nichž se počítá i zhoršené zdraví. Možná, že ti, kteří nemají ve svém programu se starat o lidi, ale starat se o výkony a prosperitu a také zažívají velký tlak, si neuvědomují, že večer ulehnou zdraví a ráno, když jim zazvoní budík zjistí, že nejsou schopni vstát a rychle, rychle, jak byli dříve zvyklí, všechno odbýt, aby už startovali a hnali do práce. A tak, jednoho dne se mohou jiní dělit o jeho plat, prebendy a židli a než se vrátí, bude rád, když na něho zbude místo obyčejného referenta. Co takhle ctít nemoc i uzdravování jako úspěch, chytrost, flexibilitu, efektivitu, zdraví a krásu a pomoci svému blízkému kolegovi se uzdravit třeba jen tím, že čas od času někdo projeví úpřimnou starost o jeho zdraví a zeptá se, zda něco nepotřebuje, třeba nakoupit nebo někam zajet v době vycházek? To by opravdu velmi pomohlo, všem ...
