Dnes, 30.9.2011 ve 14,00 hodin měla pohřeb moje přítelkyně, laskavá žena, vysokoškolská učitelka, Marie Pešová. Jejím oborem byly dějiny a rétorika, kterou učila na filozofické fakultě. A učila tam velmi ráda. Věnovala se, i přes její velmi těžkou nemoc, která ji trápila dlouhé roky se střídavými nadějemi a beznadějemi, kultuře, politice, umění, lidem, a těm nejraději. Chodívaly jsme se vzájemně navštěvovat a protože jsme měly obě podobné zájmy, konzultovaly jsme si vzájemně naše práce, vyměňovaly názory a poslouchaly hudbu. Vždycky se smála tomu, že je ve znamení Blížence a že já jsem pro ni to druhé já.
Majko, vzpomínáš, jak nás František Patloka učil zdravit každé nové ráno a děkovat za to, že jsme se do něho zase probudily zdravé? Byl to takový večer, naplněný otázkami a odpovědmi na duchovní témata. František ti to uměl lépe říci, než já. A ty nyní víš už všechno ...
Náš Claude Debussy
http://www.youtube.com/watch?v=9_7loz-HWUM&feature=related
Tvé věčné diety, léčení, léky ...
Já vím, že ty jsi to všechno dodržovala. Jako všechny ty své diety, léky, celý tvůj životní režim, který měl zmírnit průběh nemoci. A já vím, že jsi to dělala proto, abys mohla ráno vstát, vzdát díky, nasnídat se, obléci a jít učit. Měla jsem z toho radost, když jsi hlásila, že nemoc se zlepšuje! A nikdy jsi nemluvila o tom, že by se zhoršovala, protože jsi nechtěla přenášet své utrpení na druhé. Držela jsi se, aby jsi mohla vykonávat své milované povolání a hledala jsi svůj pokoj v duši. Byla jsi oponentem mnoha diplomových prací, vedla jsi své žáky silou své vůle a v přesvědčení, že vzdělání je to nejlepší, co můžeš komu předat. Dala jsi hodně i mně. Byla jsi mi příkladem, že člověk může být vždycky mírný, spravedlivý a mít rád.
Tvůj čistý, skromný život
Žila jsi tak skromně ve svém útulném malém bytě, obklopená knihami a se svými myšlenkami i bolestmi. Nikdy na tebe nezapomenu a vím, že mi budeš chybět, kdykoliv zatoužím si promluvit o něčem krásném, o ideálech. Mám plné oči slz, když ti nyní píši své im memoriam, nikdy jsem si nepřipustila, že bys tak brzy odešla. Ještě nedávno jsme spolu mluvily a ty jsi mi vyprávěla, jak se dobře cítíš a já ti slíbila k vánocům korále s růžovými perlami. Chtěla jsem, abys byla hezká v té tvé bílé halence, kterou jsi tak ráda nosila. Bolí to, Maruško ...
Molo
A zase ve snách maluji svá rána
a zase cítím mokrý, chladný břeh.
U mola zakotví ta loďka stará,
až opustí nás i poslední vzdech.
Zatím je noc, ta hladina je temná,
tak spát a nechat sny plout do rána.
Molo je náruč, co nás čekávala.
Touha už není, mysl mlhavá...
Stokrát jsme kotvili a odjížděli,
pomalu klesá těžká opona.
Už zase plujeme, břehy se míjí...
Než zase nás svět zpátky zavolá.
I.M.Novotná
Zatímco my pláčeme, že odcházíš, na druhém břehu se radují a volají: "Už přichází."
S Pánem Bohem, Maruško.
