Nejsem vinen, věřte mi! - část 3

Paní Jeřábková se vypravila tajně za paní Frankovou a skutečně se od ní dočkala pomoci. Měla štěstí. Požádala advokáta, aby vyhledal jejího syna, neříkal mu, že ho poslala ona a vytáhl z něho co nejvíc. Ten slibuje, že se případu ujme a za doktorem Jeřábkem se vypraví, aby mu nabídl právní zastupování.

Cesta za Giselou nebyla snadná

Jeřábková sedí před zrcadlem a dává se dohromady po tom výstupu, který měla se synem. Velmi pečlivě stírá stopy pláče a zlostných vrásek, pak se maličko nalíčí, přidá trochu tmavšího pudru na tváře, učeše se, naparfémuje a oblékne si ty své tmavé, elegantní šaty s bolerkem. Ještě jednou se otočí před zrcadlem, pak popadne kabelku a běží za Giselou. Ty dvě dámy se sice zdraví vždycky na půl úst, ale když jedna druhou potřebovala, vždycky si vypomohly. Znají se od mládí. A na to nerady vzpomínají. Každá sice z trochu jiného důvodu, ale se stejnými pocity. Když šla přes náměstí, tak zpomalila krok, aby nevzbudila zbytečnou pozornost a nedala příčinu nějakým nevhodným úvahám a závěrům. Ještě zahnout kolem hodinářství do ulice a už stojí před domem paní Frankové. Než zazvoní, ještě si zkontroluje obličej, jestli náhodou nemá rozmazaný make-up a pak energicky stiskne zvonek. Chvíli čeká.

„Kdo je?“ zeptá se v domácím telefonu.

„To jsem já, Annemarie.“

„Ja, pojď dál.“

Zvonek zavrčí a Jeřábková otevře dveře. Dýchne na ni čistota a vůně právě vařeného oběda. Franková ji zavede do kuchyně, nabídne ji místo u stolu a postaví na kávu.

„Poslali mi kilo Jacobsu. Vynikajícího. A taky jsem pekla, nechceš ochutnat?“

„Ale jo, já nepeču, Hans to nejí, aby byl šlang a já to už nemám zapotřebí. Ty někoho čekáš?“ zeptala se Jeřábková.

„Ale, přijel nový podnájemník.“

Franková nedává na sobě znát, že je překvapená, že ji najednou navštívila. Na ulici dělá, že spěchá, nikdy se s ní nezastaví na kus řeči, najednou by besedovala. Asi se něco stalo. Tak dělá výjimku.

„To ani nevím, že máš někoho nového v podnájmu. Já se s lidmi moc nebavím.“

„Já taky ne. Mám jiné starosti,“ řekla a Jeřábková si pomyslela, že neví, o čem mluví.

„Potřebuji dobrého advokáta,“ řekla, když Franková postavila kávu na stůl.

„No, to jsi na správné adrese, můj podnájemník je nový advokát. Zítra otevírá kancelář, ale to je divné, že se ti to nedoneslo.“

„Však víš, bydlíme dost stranou, ty debatní kroužky spíš žijí na náměstí. K nám nikdo nepřijde.“

„Aha, to jo. Vezmi si kousek koláče, jsou tam jen jablka a tenké těsto. No, a ty budeš prodávat dům?“

„Ne, ale Hans má potíže,“ řekla.

„Aha. No, to si vyřiď s advokátem. Někdy je lepší, když člověk nic neví. Rozumíš.“

Doktor Hlaváček se nezdá, ale ...

Jeřábková rozuměla velmi dobře a byla ji vděčná. Dala ji najevo, že se do toho nebude plést a že jejich vztahy budou stále tak formální, jak po celý jejich život.

„Pošlu ti ho. A půjdu zatím na zahradu. Mám tam ještě práci. Jen podleji kuře.“

„Jak se jmenuje?“ ještě se zeptala.

„On se ti představí,“ řekla a pak se  k ní naklonila a zašeptala: „Myslím, že je Žid.“

„Tím líp,“ zašeptala Jeřábková, „to byli vždycky výborní právníci. A je to na něm vidět?“

„Ne, to skoro nikdo nepozná,“ zasmála se a vyšla nahoru po schodech, aby zaklepala na jeho dveře. Pak vešla dál a zavřela za sebou. Za chvíli vyšla a vedla ho dolů. Jeřábková už hůř viděla, ale všimla si, že opravdu trochu jiný. Čert to vem, hlavně ať pomůže Hansovi. Jak tak koukám, asi jsou stejně staří.

„Pane doktore, představím vám vaší první klientku. Paní Jeřábková, prosím, seznamte se.“

Jeřábková vždycky dala nejvíc na výraz v očích. Veselé, trochu rošťácké, ale nenašla nic, co by ji odrazovalo od jejího plánu. Spíš ji připadal vhodný. I když takový moc ležérní. Ale něco v něm je, to musím potvrdit, řekla si.

„Hlaváček,“ řekl a stiskl ji ruku, „máte problém?“ zeptal se a čekal, až se posadí.

„Tak já jdu ven,“  oznámila Franková a zmizela za skleněnými dveřmi, které vedly přímo do zahrady.

„Můj syn má problém. Potřebuje právníka, zřejmě už na něho podali trestní oznámení.“

„Tak? A co se stalo?“

Jeřábková mluvila věcně, stručně, naprosto klidně. Věděla, že hodně záleží na tom, jak přesně to podá, aby hned věděl, zda to vezme nebo vezme a pak, když skončila, tak s napětím čekala, jak se vyjádří. Hrábl si do hustých tmavých vlasů, které mu přepadaly do čela, a pak se na ni upřeně zadíval.

„Jo, to beru,“ řekl.

„To jsem ráda,“ oddychla si a napila se kávy.

„To nebude problém. Jak jste mi to vykládala, tak spíš to bude boj s těmi lidmi okolo. Ale to se zvládne.“

„A kolik vám mám teď zaplatit?“ zeptala se, “nejsme zvyklí na to, abychom něco dlužili.“

„Nic, ještě jsem nezačal fungovat a nemám ani zapsanou kancelář. Je to gratis.“

„Ale to nejde. Opravdu to nejde. Jak byste k tomu přišel.“

„No, dejme tomu, že já jsem něco někomu hodně dlužen. Co říkáte, milostivá paní?“

„Dobře. Jak myslíte. Ale víte, ještě něco. Hans nesmí vědět, že jsem vás požádala. Nešlo by to nějak navléci?“ upřela na něho starostlivý pohled. Rozesmál se,

„Vy matky jste všechny úplně stejné. Jako bych slyšel moji mámu. Ta zásadně všechno dělala, dělá a bude dělat  za mými zády a pak odjakživa předstírala, že o ničem neví. Nebojte. Kde ho najdu?“

Zavedla ho k oknu.

„Vidíte ten kopec? Je tam takové stromořadí. Tam chodí, když má nějaké problémy. Skoro každý den. Kdybyste se za ním vypravil, určitě ho najdete sedět na kopci a koukat do mraků.“

„Tak jo, stejně jsem se chtěl projít a vyčistit si hlavu.“

Vyšli spolu z domu a on se na ni ještě jednou usmál.

„Nebojte, to není tak horké, jak to vypadá. Já tyhle věci dobře znám.“

Cesta za klientem

A nelhal, když ji to říkal. Šel pomalu směrem, který mu ukázala a aniž by si to přál, vybavovaly se mu vzpomínky na roky, které strávil u Policie. Mladý právník, složil všechny předpoklady k výběru, zdravý jak řípa. Mladý právník, ale bez jakékoliv zkušenosti a znalosti světa, do kterého ho fakulta vyplivla.  Doma ani necekl. Neměl sice místo, jako jeho budoucí klient, ale půdu, kam si chodil číst a přemýšlet. Stokrát chtěl místo opustit, ale nakonec si říkal, že by nevydržel sedět celý den v kanceláři a hádat se lidmi. Potřeboval pohyb, výcvik, adrenalin. A tak se zaťatými zuby pracoval první rok, druhý třetí, vydržel i věčné změny, střídání ministrů, i šéfů, z nichž dva tak šikanovali, podřízené, že se div nerozbrečeli. Ale byly i dobré chvíle, které ho zase naplňovali, protože cítil, že se může realizovat. Až do jednoho osudného okamžiku.

Přestal nad tím přemýšlet, protože pomalu došel do cíle. Na kopci seděl určitě on. Tak, a jak to teď navléct. Aby se stará paní nezlobila, že něco zvoral. Došel až k němu.

„Dobrý den,“ oslovil ho a Jeřábek s sebou trhnul leknutím.

„Ne, nic se neděje. Prosím vás nevíte, kolik je hodin? Já jsem si zapomněl hodinky doma, chtěl jsem se jen projít. Ale musím být přesně v pět zase zpátky.“

„Jsou dvě hodiny,“ řekl a zase upřel pohled do krajiny.

„Je tu moc krásně. Jsem tu poprvé, ráno jsem se nastěhoval do podnájmu k paní Frankové.“

„Tak to máte dobrý,“ řekl Jeřábek, aby něco řekl.

„Nikoho tu neznám, vy jste odsud?“

„Ano, bydlím tady,“ odpověděl a vstal. Trochu se podivil, že na něho tak doráží.

„Jeřábek,“ řekl a podal mu ruku.

„Havlíček. Asi se budeme občas potkávat.“

„No, to je právě ta otázka.“

Jeřábek se  trpce se usmál.

„Míníte se stěhovat?“

„Ne, tak jsem to nemyslel.“

Výpověď, která posunula  děj  

Oba uslyšeli divný zvuk a obrátili se. Po cestě šel starší muž a táhl za sebou vozík s nářadím na úklid chodníků. Asi jedním kolem narazil na kámen a vozík se mu převrátí. Oba přiskočili, aby mu pomohli.

„Ještě, že tu jste chlapci. Jak bych to sám zvedl. Děkuji vám. Chodím sem občas uklízet. Přivýdělek na důchod. Rozumíte? Starý člověk už toho moc nepotřebuje, ale na pohřeb nebo na špitál, kdyby něco. Nikdy nevíte, co se stane. Zrovna tady včera byla taková rvačka, to jste neviděli.“

„Že by?“ zeptal se Hlaváček.

„Ale chodí sem takový chudák, víme, bezdomovec. Občas se sním i dělím. Asi býval dřív na tom dobře, podle toho jak mluví a jak se chová. No, a včera ho přepadli dva chlapi a mlátili ho. Rozuměl jsem, že jde o nějaké prachy či co.“

„Jo? To je zajímavé. A dál?“

„No, a pak ho táhli s sebou někam pryč. Sešli z kopce a já jsem je už nezahlídl. Ale chodila za ním jedna ženská, hodně nóbl. Až jsem se divil, kde k ní přišel. Před pár dny tu byla zase, ale tentokrát se hádali. Vůbec jsem nerozuměl, tak neznám souvislosti.“

„To je hrozné, co se děje,“ řekl Jeřábek.

„Jo, to je,“ povzdechl si Hlaváček a upřel na dědu pohled. Odhadoval, zda si opravdu všechno pamatuje.

„Pane, já vám zaplatím váš čas, který tu s námi ztrácíte a vy mi na oplátku zopakujete všechno, co si pamatuje. Včetně popisu všech osob, které jste tu včera viděl., Souhlasíte?“

„A proč?“

„Jsem spisovatel, tuhle scénu chci popsat do románu, který už rok píšu. A právě ta mi chyběla. Tak dáme se do toho, souhlasíte?“

„Jó, jen jestli nejste policajt. Já s policajty nemluvím. Jsou jak štěnice. Zvláště tady ve městě. Ty umí jen sázet pokuty. Ani jsem je nevolal. Co bych z toho měl? Pak mně budou otravovat, vyslýchat a nutit žvanit. Já jsem slušný člověk.“

„To je na vás vidět a proto dostanete ode mne honorář za svůj příběh. Platí?“

Vytáhl tisícikorunovou bankovku, podal mu ji a dědek nevěřícně na něho koukal. A pak se otočil k Jeřábkovi.

„A ten pán je kdo?“

„To je režisér. Bude dělat film. To bude trhák. A vy budete na titulkách. A to vám zase zaplatí on.“

Posadili se do trávy a dědek začal vyprávět. Hlaváček si dělal poznámky. Pamatoval si všechno. A dokonce, když vědět, jak vypadala ta ženská, popsal ji přesně a Hlaváček ji podle popisu kreslil do zápisníku. Jeřábek vůbec nevěděl, o co jde, zdálo se mu to absurdní, skoro komické. Když skončili, Hlaváček mu poděkoval a oba se s ním rozloučili.

"Ale to jste nemyslel vážně, že ne?"

"Ne. Asi bych vám měl říci pravdu. Přišel jsem za vámi, abych vám nabídl pomoc. Četl jsem noviny."

Jeřábek se na něho udiveně zahleděl.

"A proč?" zeptal se s trpkým úsměvem.

"Za prvé, protože jsem nový advokát a potřebuji se blýsknout a za druhé, že něco dlužím," usmíval se a v duchu mu vytanul obraz paní Jeřábkové, jak na něho naléhavě hledí a je jak ustrašená kvočna. Jako jeho máma.

"Dobře, chápu, beru vás. Kolik si tak budete počítat?"

"Nic, já jsem to tak nemyslel, " řekl Hlaváček, "nerozumíte mi."

"To tedy nerozumím. O co jde?"

Hlaváček byl natolik dobrý pozorovatel, aby spatřil záchvěv nevůle. V duchu se usmál a pomyslel si: "Naprosto ideální typ na obětního beránka."

Rozepnul si košili a odhalil hrudník, na němž vystupovaly masivní pooperační jizvy. Jeřábek se strnule podíval na zohavenou hruď. A pak na něho.

"To jste se probral při pitvě?" zeptal se a naklonil se, aby jizvy prozkoumal.

"Vy jste srandista! Čtyři včely. To byly čtyři tříštivé, víte? Prošly neprůstřelnou vestou jak máslem,  úplně mě to potrhalo a doktoři mne zachránili. Policejní akce, víte? Nic si nevzali, podali mi ruku a já se cítím, jako dlužník. Tak jsem si říkal, že jim to vrátím a vy jste se mi zrovna připletl do cesty."

Doktor se stále nevěřícně díval na hrudník. Kroutil hlavou.

"A kdo to šil, proboha," zeptal se ho.

"Já bych vám to klidně řekl, ale když mně šili, tak jsem hluboce spal," řekl naoko vážně stylem na blbou otázku blbá odpověď. Zná doktory. Ani se nepodivil, že ho víc zajímaly jizvy, než ta kauza, v které nyní lítá. Všechno, co se děje kolem, je v mlze, mozek je zapnutý v jiné realitě. A pak jsou z toho jen ty průsery. A nakonec jsou jim právníci dobří, i když na ně pořád nadávají. No, asi právem, někdy jim dovedou zavařit, právě proto, že vědí, že to, co jim říkají, stejně registrují jen jako signály z jiné planety.

"Podepíšete mi plnou moc?"

"Ano. Dobře. Souhlasím," řekl roztržitě.

Hlaváček sáhl do saka a vytáhl z obalu list papíru.

"Tady se podepište a o nic se nestarejte. Ozvu se vám. Jó, tady je kopie. Hezký den."

Jeřábek se za ním díval, dokud mi nezmizel z očí. Celou cestu přemýšlel nad podivnostmi života. Ve chvíli, když odemykal dům, Hlaváček zvedl telefon. A odstartoval další děj podivného případu, který bylo třeba pořádně rozuzlit.

Pokračování