Provokativní otázka, že? A přitom jde o život. Učíme se proto, abychom dospěli k pravdě, nebo je pravda obsažena v knihách, z kterých se učíme? Úvahy nad vzdělaností.
Kritici proti tradici,
Čteme knihy s důvěrou, že v nás ukotví poznání, na kterém můžeme postavit svůj názor. Je to pravda anebo není? Mnoho informací, které svědčí víře či poznání jsou podávány s pokrčením ramen. Žil vůbec Mojžíš, nebo je to legendární postava, o jejíž existenci se když tak můžeme ujistit z nepřímých pramenů, ale ty neexistují, neboť nápisy a tabulky, na nichž může být jeho jméno vyryto, byly zničeni podnebím, zemětřesením, povodní, válkou, požárem či jinými pohromami. Ale pro mnoho lidí je to dějinná postava důležitá, neboť učinila historicky důležitou věc – převedla izraelský lid z egyptského otroctví na svobodu, aby vznikl izraelský národ. Nedávno jsem se dočetla, že Mojžíš je autorem všech pěti knih Mojžíšových, ale stále schází důkaz, že napsal – vyryl na plochou desku kamene, do skály anebo kamkoli jinam. V jeho době to nebylo nic, co by se nemohlo stát. Takže – pro mnoho lidí je to postava nepochybně historická a pro další množství postava legendární, ale všichni či mnozí berou jako velký duchovní odkaz.
Tak, byli nebo nebyli? Kdysi život, dnes pohádka?
Též jsem se dočetla, že patriarchové, o kterých víme z Písma, skutečně žili. To je dobře, protože ti, kteří studují starověké dějiny Izraele, si mohou udělat představu o určitém vývoji a jakémsi předpokladu k dalším událostem, o kterých se dále v Písmu dočteme. Určitě ti, kteří dostanou otázku „Období patriarchů“ a pěkně si ji doma zpracují, mají o čem mluvit, jenže si nejsou jisti, zda mluví o živých lidech, žijících v dávné historii, nebo o symbolech sociální kultury dávného národa, který žil v Egyptě, pak odešel do Mezopotámie do města Ur a putoval dál. Ten obraz je tak rozplizlý tím, že je, děj uvádějí – asi, pravděpodobně, říká se, že je student či čtenář zmatený.
Co vy na to, pane profesore?
Pan profesor Jan Heller napsal vynikající knihu „Jak porozumět bibli“ a nakládá se všemi osobnostmi, jako s historickými lidmi. Pak vezmete do rukou jinou odbornou knihu o Starém zákoně, která mnoho slibuje, dokonce má i obrázky, ale nejste si jisti, protože mnohá data jsou pravděpodobná a jakékoliv prameny (klínové destičky) jsou zničeny, zrovna ty, které by mohly dosvědčit skutečnost, a mnohé ztraceny, knihovny vypáleny a zničeny. A přesto je to zázrak, že si můžeme číst v krásně vázaných biblích ty podivuhodné příběhy, ať jim věříme nebo nevěříme z pohledu nedoložených pramenů a než k takové krásně vázané knize došlo, uběhlo víc než tisíc let. Listuji si v ní a mám pocit, že sedím na houpacím koni, který nemá možnost přeskočit příkop k jistotě, která se někde nabízí a někde popírá.
Ježíš v římské historii? Ne, psali jen o sobě.
Ježíš z Nazareta je podpořen židovským historikem Josefem Flaviem, který píše o jeho bratru Jakubovi, jeho bratru a chvílí ho ve svých židovských starožitnostech. Proč o něm nepsali římští historikové, jako např. Suetenius, když psal o císaři Augustovi a Tiberiovi? Prozradím jednu skutečnost; římská historiografie se zabývala hlavně Římem. O Hasmoneovcích, o kterých se dozvídáme v Písmu římská historiografie píše v souvislosti s římským generálem Pompeiem, o němž vůbec nepochybujeme, že žil, že vstoupil do jeruzalémského chrámu a dosadil jednoho z Hasmoneovců do funkce velekněze a ještě se dopustil mnoha jiných činů, o kterých historikové rádi píší. Takže od Římanů, kteří zaznamenávali pouze své historické události, např. Livius, nemůžeme čekat, že se budou zabývat tak pro ně zanedbatelnou událostí, jako je působení a ukřižování Ježíše, neboť těch křížů bylo Římem vztyčováno mnoho, nepočítaně. Není to ovšem důvod, proč nevěřit, že Ježíš skutečně žil z důvodu, že o něm není důležitý důkaz.
Etruskové. Legenda či tradice?
Co se týče Říma, doby královské za vládnutí etruských králů, jsme opět na pochybách, zda žil Servius Tullius, který napsal ústavu a provedl významné rozdělování občanů do tribuií apod. Tradice jsou pod rouškou záhad, jako jsou záhadní etruští panovníci na počátku dějin Říma a přesto se o nich učíme a dokonce můžeme dostat nedostatečnou, když na některého z nich v testu zapomeneme. Prozradím, že informace najdete v Liviových Dějinách, ale ouha, Livius nebyl historik a badatel či kronikář ale podle všeho mínění spíš umělec. Skutečně, jde tu o život, ale ne ten fyzický, ale studijní. Houpací kůň, na kterém sedíme, řehtá. Nikdo po něm nechce, aby skočil.
Mám důvodný pocit, že pokud některý národ, například izraelský, nebo římský či řecký či mnoho dalších má tradice, které dál započítává do své historie a navazuje na ně další historické souvislosti, s kterými „operuje“ dál, je třeba je vzít jako bernou minci. Římská republika, tak pozoruhodné historické období, vznikla vyhnáním posledního etruského krále a pak se děly věci až do ubodání Caesara. Důvěřovat tradicím, které jakýkoliv národ prohlašuje za své, znamená stát na pevné půdě a učit se a číst dál. A tak jedině se skok přes Taxisův příkop podaří. V opačném případě mnoho lidí může nabýt dojmu, že to není pravda a důležité věci odloží ad acta. A to platí i o naší historii a historii všech evropských národů.
