- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jak jsem se naučila číst a co z toho vzešlo
Pamatuji si na to jako by to bylo dnes. Den, kdy jsem se naučila číst. Nevím, zda to byla pro mne pohroma nebo štěstí. Ale rozhodně - člověk se rodí s předem daným osudem. Mým osudem jsou knihy.
Ale nejdřív o prostředí domova
Narodila jsem v krásném městě, v Hradci Králové. Bydleli jsme blízko Labe, viděla jsem na jeho hladinu z okna pokoje. A hlavně jsem slyšela jeho zvuky a tu neopakovatelnou vůni vysokých topolů. Když se dáte Jiráskovými sady k růžovému parku a pak dál, přijdete na krásné místo, kde se Orlice snoubí s Labem. A na vodě odjakživa pluly kachny a kačeři, kolem rostly duby a buky. Připadalo mi to nejen romantické, ale také krásné, krásné. Co člověka může víc svádět k hledání dalších prožitků, než krásná příroda, pocit bezpečí domova?
Jak jsem se stala nezávislou
A vrcholem štěstí bylo, když si na mne někdo udělal čas a četl mi z knížek, které stály v řadách v otcově pracovně. Nesměla jsem se jich sama dotýkat. A tak jsem se na ně dívala, sedíc na velkém měkkém gauči, který stál přímo proti té knihovně. Písmenka jsem už uměla. Pamatovala jsem si spoustu pohádek a básniček. Sáhla jsem po jedné knize a vytáhla ji z knihovny, otevřela jsem ji a pozorovala písmenka. A tak jsem přečetla první slovo, pak druhé, třetí a za krátkou dobu jsem byla pánem situace. Nezávislá! Vůně knih měla na mne přímo omamný vliv. A samozřejmě, že jsem už na jaře a v létě chodila kolem Labe a četla si …
První a pořádný průšvih
Uběhly roky. Měla jsem právě po maturitě na gymlu. Rodiče se rozhodli, že mně dají na medicínu. A moc se těšili, že budou mít doma doktorku. Připravovala jsem se na zkoušky z biologie, fyziky, chemie a pořád jsem cítila, že to není ono. Zatímco oni nadšeně mluvili o mém budoucím povolání, cítila jsem se stísněná a i nešťastná. To bude život, pomyslela jsem si. Bílé pláště, trpící lidé, pach nemocnice, smrt … Přemýšlela jsem, jak z toho ven. A tak jsem se potulovala po městě. Měla jsem v kapse maturitní vysvědčení z gymplu a ještě jsem stále slyšela v duchu hlas mého učitele, Vladimíra Bařiny, jak recituje básně Jiřího Ortena. Je pravda, že to byl jedním z těch, kteří mi otevřeli dveře do světa literatury. Ale o něm později. Najednou jsem se zastavila před výkladní skříní, kde bylo tablo Střední knihovnické školy. Přečetla jsem si adresu a zahlédla tváře učitelů. Paní profesorka Hofmanová, nikdy na ni nezapomenu, nikdy. Učila českou literaturu. Nemohla jsem odolat.
Setkání s paní Věrou Hofmanovou - paní spisovatelkou Květou Legátovou
http://www.knihovnicka.net/autor/1208-legatova-kveta/tvorba-dilo-knihy/
Skočila jsem do tramvaje a jela do Židenic, na Filipínského ulici. Vyběhla jsem do schodů, byl to poslední den přijímacího řízení. Chvíli jsem čekala, protože jsem slyšela, jak tam někoho zkouší. Srdce mi divoce tlouklo. Dveře se otevřely – tak pojď dál, Mařenko, řekla vysoká a laskavá dáma. Chvíli mne zpovídala a pak mne s úsměvem řekla, že dostanu vyrozumění. Za další den mne čekaly zkoušky na medicínu. Už to nebylo tak laskavé, ale mne to nevadilo. Všechno se rozhodlo už před tím! Místo doktorů operačních sálů a pacientů – knihy, moře a haldy knih! Můj Bože. Dřív než mí rodiče, jsem zachytila dopis z knihovnické školy, že jsem byla přijata. Mé nadšení neznalo konce, takže jsem si už nepohlídala dopis z Lékařské fakulty, kam jsem také byla přijata. Přiznala jsem se – chci na knihovnickou nástavbu! Na mou hlavu se sneslo mnoho výčitek, podávali si mne ze všech stran, ale já trvala na svém. A udělala jsem dobře. Mé další dva roky byly jedny z mála, kdy jsem se cítila blažená, vedle paní profesorky, spisovatelky a nádherného člověka, která se zapsala do mého života navždy, vedle básníka profesora Vladimíra Bařiny, přítele Ivana Blatného a Zdeňka Rotrekla.
Další články autora |
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...