V knize Přísloví je psáno:"Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji". Jak se bojíme žádat o takové věci! Bojíme se proto, že nevíme, vlivem tlaku svého prostředí, které ovládá politika a filozofie trhu i svým způsobem pojem moderní kultury, co skutečně potřebujeme. Neví to ani náš bližní, který má představy o svých potřebách v souladu s tím, co předpokládá určitá společenská vrstva, ke které chce patřit, aby mohl ovládat prostředky ve vyšší míře, než ostatní, ktří na ně nedosahují a "měl se líp".
Už staří Řekové hovořili o přiměřenosti ...
je těžké však pochopit, u koho co znamená přiměřenost ve smyslu filozofickém, tedy dosahování štěstí a ve smyslu pragmatickém a sebezáchovném, tedy nastavení vlastního standardu a vlastních představ o jeho výši i prostředků k dosahování. Ano, hovoří k nám věky, hovoří k nám přes prisma lidského poznání a moudrosti, poznání dosahování štěstí a blaženosti, tedy cílů. který v naší moderní společnosti vymizel a byl nahrazen hmotným zájmem. Já bych to, podle svého soudu, neodsuzovala. Samozřejmě, že extrémní chamtivost a bezohledně volené prostředky k dosahování bohatství poškozuje nesmírně mravně i hmotně společnost. Postihuje ji v sociálním ohledu a nastavuje mocenské parametry, které rozdělují politicky i lidsky celek. Jsou lidé, kteří nemají potřebu se interesovat do prostředí " kde to žije", protože nechtějí dát v šanc vlastní čest, důstojnost a vnitřní klid dosahování zájmů svého okolí a nemají potřebu riskovat důsledky příliš velkých vzletů a tvrdých pádů, které fatálně postihnou jejich život až dokonce. Tedy spíš o přiměřenosti uvažují ve smyslu svého způsobu života.
Horší je, když se sejdou dva lidé ...
s různými představami o životním standardu. Jeden, navyklý skromnosti a přiměřenosti a druhý navyklý nadměrnému životnímu standardu. Předpokládajme, že mají životní moudrost, a pak "zprůměrují" své potřeby tak, aby sloužili svému štěstí a životní pohodě bez vyhlídky na problémy a nebo moudrost nemají a ten, kdo dosud žil skromně a přiměřeně, přivykne bohatsví a touží po stále vyšším a vyšším standardu, zatímco ten druhý již poznal jistou míru účelnosti hmotných prostředků a rozhoduje se lépe, co potřebuje a co nepotřebuje ke štěstí a "bezstarostnému" životu v tom smyslu, že ho nezaskočí žádné vnější nastalé okolnosti. Kdo z nich více mrhá penězi? Odpovím si sama na tuto otázku - ten první. A kdo z nich je blíže k chudobě? Znovu si odpovím - ten první.
Rodiny rozdělují peníze, falešné představy o potřebě a nesoulad v potřebách
Kdyby nebylo mého poznání, co z běžných a kdysi veselých a spokojených lidí udělaly představy o potřebě peněz a co udělala závist jednoho k druhému, nepsala bych tuto úvahu. Ještě za totality se seznámili dva na inzerát. Poměrně vyhraněné osobnosti, oba vzdělaní lidé. V manželství se jim narodil syn, velmi nadaný, a tak se se oba snažili, aby se mu dostalo slušného vzdělání po všech stránkách, protože rozumně uvážili, že i když dítě má na určitý obor nadání, je třeba mu otevřít svět a poskytnout mu poznání i v jiných věcech života pro získání moudrosti. Po roce 1989 se změnily vlastnické poměry, došlo k restitucím a rodinný majetek, který vlastnila rodina muže, se velmi rozmnožil. V restituci dostali zpět velkou vilu, do které se nastěhovali z třípokojového panelového bytu. Zatímco muž byl tzv. "chudý v duchu", tedy nějak s ním nabytý majetek neotřásl, s jeho paní to udělalo hotové divy. A tak, po vzoru všech "bohatých a úspěšných", jejichž poměry a životopisy četla v příslušně laděných časopisech, zcela změnila své postoje. Bylo zajímavé, co to udělalo z jejich synem! Ten mezitím studoval v Americe svůj zajímavý obor a na studia si vydělával prací. Publikováním a vyučováním. Neměl žádnou potřebu žít nad poměry, protože byl zcela ponořen do své vědy a žil skromně proto, že neměl čas se starat o "zbytečné věci", jak pravil. Sféry, v kterých žila tato trojice, se rozdělily a začaly konflikty. Rodičům se nelíbilo, že člověk jeho formátu chodí oblečený jako "vandrák" a zbytečně provokuje, protože je přeci důležité dávat na jevo, co jsem, co mám a co si můžu dovolit! Do rodiny přišla nespokojenost, odlišné představy a nakonec i hádky, které vyvrcholily tím, že se syn oženil do "chudé rodiny". Ještě něco však přišlo - pýcha, která většinou zkalí rozum. A do těch sporů a neutěšených poměrů jednoho večera přišla zlá nemoc. Muž si nahmatal bulku na krku a vyvinula se z toho těžká forma rakoviny ústní dutiny. Vztahy byly tak narušené, že úzkost z nemoci, jejich následků a prognózy nevyléčitelnosti zvyšovalo i osamocení, do kterého se každý z nich dostal. Do roka zemřel. Syn odmítnul dědictví a veškerý majetek přišel jeho matce. Nedávno jsem ji potkala a chvíli jsme spolu hovořily. Svěřila mi, že se ji podařilo navázat ze synem kontakty, ale jinak je osamělá a zatrpklá žena, která hledá útěchu a nenachází ji.
Jistě, že takových případů je víc, ale také je mnoho případů, kdy se lidé cítí šťastni, když naplní své potřeby a moudře s nimi žijí, protože neztratili vztah k obyčejnému způsobu života. Citát z knihy přísloví tedy znamená? Nedostatek je stejně pro život nepříznivý jako nadbytek. Je však otázka, co každý z nás považuje za nedostatek a co za nadbytek. V tom si každý musí poradit sám a nahlédnout do svého nitra, připustit si, že nikdo tu není věčně a že život máme pro mnoho jiných věcí, než je utrpení, bolest, nemoci a těžké ztráty. Má být šťastný v mezích, které si konečně i určujeme sami ...
