Pan blogger Ignác Pospíšil napsal velmi zajímavý článek k zamyšlení, a jistě to není jen na letmou diskusi. Pokusím se o polemiku, v které bych chtěla hájit Arnošta Lustiga a jemu podobné umělce a současně i pochválit pana kardinála Duku, že není pokrytec a cenu biskupovi Malému udělil.
Arnošt Lustig byl jistě vynikající autor, kterého jsme četli v mládí. Vážili jsme si jeho slov v těžkých dobách intervence vojsk Varšavské smlouvy a obdivovali jeho angažovanost pro naše věci i během normalizace. Jeho dílo je uvážlivé, silné, emotivní. Je to zkrátka umění. I když přinášelo bolest, protože psal o věcech, na které lidé chtěli zapomenout, ale psal o nich s naléhavostí, aby si lidé uvědomili jejich zrůdnost a ohavnost. Víte, je mi jedno, zda je někdo Žid či není. Zda etnický nebo vírou. A protože je mi židovská literatura a vůbec umění blízké, uměla jsem pochopit jak píše, o čem píše a proč píše takové knihy a proč je vydává. Nebyly pro jen Židy, ale pro všechny, které zajímá otázka humanity. Které tato otázka burcuje! Stejně jako milovaný Viktor Fischl, můj krajan a autor blízký mému hodnotovému žebříčku. Proto k nim, i jiným spisovatelům, kteří třeba nezískali prestižní ceny a za krátkou dobu nebude ani nikdo vědět, co napsali ke své velké škodě, cítím úctu jako k lidem i umělcům.
Být redaktorem Playboye není nic amorálního
Pan Lusting byl redaktorem české mutace Playboye, nakonec jeho životopisci se tím netají a on sám se tím také netajil. Sice mi tento časopis nic neříká a nevyhledávám ho, ale musím říci s plným vědomím, že je kolem nás a často v nás samotných více amorálnosti, které si nevšímáme anebo ji za amorálnost nepovažujeme a dokonce jsme schopni ji přikládat ještě kladný význam. Tak bychom se mohli bavit o sexualitě a jejich různorodých projevech, které nikomu nevadí, a dokonce jsou tací, kteří ji mají za své životní téma. Nemohu sexualitu považovat za nic amorálního, pokud ve mně nevyvolává amorální pocity. Přitom mi nedá, abych nevzpomněla na biblické příběhy, které se podobnými tématy zabývají ve Starém a Novém zákoně. A které také tyto otázky, po svém způsobu, řeší. Je věcí katolíků samotných, jak se s těmito otázkami vyrovnávají na základě svých nauk o teologii těla a v nauce o morální teologii vůbec. A jak je vidět, nemají panu Lustigovi za zlé krátkou epizodu jeho činnosti v časopisu Playboy, který jako šéfredaktor řídil. Rozhodně nemám osobní pocit, že by to panu Lustigovi ubíralo na významu umělce a člověka. A v tomto ohledu se ho musím zastat, protože se sám nemůže už hájit a něco vtipného k tomu říci. Určitě by se tomu zasmál ...
Dokážu pochopit pana bloggera, že ho může pohoršovat udělení Ceny Arnošta Lustiga vysoce postavené duchovní osobnosti katolické církve. Ale jsem přesvědčena, že Václav Malý pana Lustiga znal a považuje udělení ceny za úctu k sobě a ne zdroj pohoršení. Víme, že si prošel těžkou cestu a jistě sám dokáže přesně rozeznávat co je dobře a co je špatně nejen jako duchovní, ale také jako člověk. A většina katolíků jsou moderní lidé, kteří i přes své příslušenství k církvi a přes své vyznání víry dokáží rozpoznávat i věci profánního světa, v kterém přeci žijí. Je to jen na nich, zda se více přiklání ke zlému či k dobrému. Vědí, co je hřích ...
S úctou
I.M.A.
