Nejsem první a možná ani poslední, kterou se zmocnil údiv nad pořadem máte slovo, který moderuje paní Jílková, a v následujícím článku se budu zamýšlet nad kultivací mezilidské komunikace a jejím přínosu k porozumění.
Co mne přivedlo k tomu zamyslet nad komunikací mezi lidmi?
Tak především prozradím něco ze svého soukromí. Miluji opery, asi jako jedna z mála, možná je nás víc a v nich zpívají nejen sólisté krásné árie za doprovodu orchestru, který hraje pod taktovkou dirigenta, ale setkáme se i duety, nebo třemi či čtyřmi pěvci, kteří zpívají své výstupy a i když každý z nich svůj part, přesto to zní harmonicky a líbezně. Neskáčou si vzájemně do svého přednesu. Tak je jejich vystoupení napsáno v notách a tak si to přál i skladatel. Tedy, jinak řečeno, hudba má svůj řád a vždy měla, i když se to může jevit někomu, který sedí v hledišti s motivací pouhé společenské účasti jako chaos. Ale v podstatě, ti lidé, kteří zpívají vlastně mezi sebou komunikují podle libreta.
Poslouchala jsem nedávno diskusi mezi italským politikem a jeho spolu diskutujícími. Nejenže mluvili rychle, takže se jejich hlasy překrývaly, protože každý zřejmě vzal své téma a snažil se přebít toho druhého, ale v konci vypadali dost unaveně. Asi nikdo z nich výrazně nepřesvědčil toho druhého, ani publikum a přísedící pozorovatele. Italština je podle mého názoru plynulá, líbezná řeč, pokud lidé nezvolí rytmus staccato nebo tempo furioso.
Když si pozve moderátor hosta, aby hovořili spolu na dané téma, jehož text si předem domluvili a připravili, a diváci se těší, že uslyší zase nějaká moudra, pokud je téma zajímá, všechno jde jaksi vniveč a celá práce nedospěje k předání mouder a názorů, když moderátor neustále vstupuje do řeči osoby, kterou si pozval, smaží se ho překřičet, a nevím skutečně proč se ho snaží vykolejit, protože zajímavé jsou právě názory toho dotyčného hosta. Jak z toho ten člověk vyjde? Známé pokusy: počkejte, až domluvím, nechte mne to doříci, prosím pěkně, nechte mne mluvit, neplatí.
To všechno se děje směrem k veřejnosti a všimla jsem si, že naše potomstvo, aby neztrácelo svůj drahocenný čas, nabralo ve své řeči na takové rychlosti, že když je soustředěně od začátku neposloucháte, tak v půlce úplně ztratíte smysl řeči. Kupodivu nejsou udýchaní, ani zrudlí, ale spíš se diví, že jsme nepochopili sdělení. Asi je to dnes módní.
A nyní k věci.
U paní Jílkové se sešla společnost, která měla řešit korektnost a hnutí Mee/Too. Zajímalo mne to, protože mezi řečníky byli i muži. Rozhodně ne proto, aby obhajovali své osobní postavení vůči ženám, ale zřejmě proto. aby si společně o tom promluvili. Proč by měli být z tak zajímavého tématu, jako je Mee/Too vyřazeni? Jsou nedílnou součástí problému, které Mee/Too sleduje. Nebýt jich, asi by takové hnutí nevzniklo. Třeba i oni mohli být kdysi sváděni a nevhodným způsobem pobízeni k bližšímu seznámení se, jenže je nikdy nenapadlo něco takového vymyslet, protože oční kontakt mezi mužem a ženou, vřelejší stisk ruky je normální, pokud ovšem nedojde k pokusu o použití síly. To je opravdu zavrženíhodné a zřejmě na takové chování existuje norma, podle které by mohla i vzniknout nepěkná kauza, která může uchvatiteli pěkně zkomplikovat život.
Záleží na tom, jak si kdo vyloží pohled muže na ženu (paní Jílková použila výraz chlípný), jak si kdo vyloží pozornost ze strany muže a nepovažuje hned toto společenské gesto za začátek, kdy si muž k ženě dovolí více na základě toho, že ona dovolila, aby ji pomohl do kožichu nebo ji odsunul před usednutím ke stolu židli, jako předehru nenadálého políbení za dveřmi. Tak takoví romantici zase muži ve valné většině nejsou a to proto, že v době mobilů by se to asi jejich paní bleskově dozvěděla.
Způsob, jak paní Jílková agresivně skákala do řeči řečníkům, byl krajně nevhodný a neslušný. Vlastně jsem při sledování nebyla schopná zachytit, kdo co řekl a kdo jak oponoval, jen jsem si všimla, že řečník nestihl ani dokončit často slovo. Myslím, že se i na toto téma dá mluvit plynule, každý by měl mít možnost vyslovit svůj názor a také ho patřičně obhájit. To, co jsem napsala výše, mohlo být docela v klidu diskutováno a vysvětlen rozdíl, jak to chápou muži i ženy mezi tím, co pokládají za společenské gesto a co už za obtěžování či narušování autonomie druhé osoby. Nebýt toho překřikování a neslušného přerušování řeči, tak by možné v takové vzájemné diskusi aby si přítomní vysvětlili, jak to vlastně chápou sami za sebe. Kde jsou hranice dvornosti a kde už začíná pokus o násilí.
To jsou vážné věci, víc, než si uvědomujeme.
Je přirozené, že mezi ženami a muži v jakémkoliv věku je jisté imanentní napětí. Kdyby tomu nebylo, přátelé, nevzniklo by umění, které často toto napětí vyjadřuje. Nebyl by Shakespeare, Ovidius Naso by neskončil ve vyhnanství, Petrarca by se nestal největším básníkem renesance a neposlouchali bychom romantickou hudbu, která je imanenci přímo nabita. Jenže, pokud si muži a ženy budou mezi sebe stavět skleněné zdi, dokud si nevyjasníme mezi sebou, jak chápeme koketerii, projevující se sympatii, jemný flirt nebo nepříjemné dotyky a posunky a pohledy, a konečně i nechtěný kontakt, a to ve smyslu Mee/Too.
Vztahy mezi muži a ženami postupem času ochladnou a v konci zničí to, co je v tom či onom pohlaví přírodou darováno. Jsem proto, aby jakékoliv násilí. které dokáže také velmi poškodit člověka na psychice a na jeho niterném životě bylo zákonem potrestáno. Jsem pro, aby chování, které vyvolává pocit studu, hanby, bylo společností považováno za nemravné, protože se dotýká integrity lidské osobnosti. A jsem pro, aby v určitém věku byly děti poučeny o morálním chování k opačnému pohlaví, ale nebyly předčasně vystavovány, jak je to dnes prosazováno, sexuálním praktikám dospělých, neboť dokud nepochopí to, o čem je řeč v tomto odstavci, je to jako skok do rozbouřených vod.
Bylo by jen dobré, aby se znovu umožnila diskuse o těchto problémech za přítomnosti mužů a žen, které to zajímá a to v kontextu zvyklostí společnosti, v níž žijeme. Diskutujme o tom v klidu, zvláště, když se řeč vede jen o náplni hnutí. Věřím, že většina lidí, mužů i žen, se s tím dokáže vzájemně a s jemností i s úsměvem vyrovnat, Tedy, pokud nemají posléze zkušenost s agresí.
