O vraždě G. Iulia Caesara bylo psáno dříve a nyní se podívejme, co všechno z toho vzešlo pro Marca Tullia Cicerona. Cicero zemřel 7. prosince r. 43 př. n.l.
Když Brutus a Cassius vykonali svůj hrozný čin a Caesarovi přátelé se spolčili proti spiklencům, zavládl strach, že město bude zachváceno občanskou válkou. Antonius jako konzul svolal senát a krátce promluvil o svornosti, po něm měl Cicero dlouhou řeč, týkající se přítomné situace, v níž přemlouval senát, aby napodobil Athéňany a odhlasoval beztrestnost Caesarovým vrahům, dále aby dal lidem z Cassiovy a Brutovi strany provincie. Nic z toho se však neuskutečnilo. Lidé se obávali, že se se stane Antonius samovládcem.
Co Antonius věděl o Ciceronovi? Že jeho vliv ve státě stoupá, že se důvěrně přátelí z Brutem a proto mu byla jeho přítomnost velmi na obtíž. Mezi Antoniem a Ciceronem rozhodně nevládla žádná přízeň a Cicero z toho dostal strach a chystal se odplout do Sýrie jako Dolabellův legát, Ti, co měli být konzuly byli jeho stoupenci a prosili ho, aby je neopouštěl a slíbili, že Antonia odstraní, zůstane-li v Římě. Cicero kolísal mezi důvěrou a nedůvěrou, nechal Dolabellu odplout a Hirtiovým přátelům slíbil že stráví jen léto v Athénách a opět se vrátí. Odplutí se zdrželo a z Říma přišly zprávy, že se Antonius hodně změnil a že se ve všem řídí podle senátu a že chybí jen jeho přítomnost, aby se daly poměry do pořádku. Cicero se tedy vrátil za jásotu lidu, ale Antoniovi už nevěřil a měl strach z léčky a Antonius takovou nedůvěru těžce nesl. Cicero byl před ním varován, Od té doby chodili kolem sebe, jako by se neznali a byli vůči sobě velmi ostražití.
Quintus a Cicero na cestě z Říma.
Když pak po Antoniově porážce a po smrti obou konzulů v bitvě přešly armády k mladému Caesarovi (Octavianovi), dostal senát strach z toho mladého muže, kterého provázelo štěstí a pokusil se mu odloudit jeho moc, jako by nepotřeboval obránce, když Antonius utekl. Mladý Caesar (Octavianus) se toho zalekl poslal Cicerovi přátele, kteří ho měli prosbami a přemlouváním přimět k tomu, aby se dali společně zvolit konzuly. Cicero měl po zvolení rozhodovat jak sám uzná za vhodné, sám se měl ujmout vlády, podpořit mladého Caesara (Octaviana), kterému jde jen o čest a slávu. Tenkrát se dal Cicero nechal mladými svést a oklamat. Pomáhal mu ke zvolení a naklonil mu senát, Tenkrát ho za to přátelé kárali, o málo později pak poznal, že zničil sám sebe a zradil svobodu lidu. Když Caesar přes své mládí dosáhl nejvyšší moci a stal se konzulem, přestal se starat o Cicerona, spřátelil se s Antoniem a Lepidem, spojit své vojsko s brannými silami a rozdělil se s nimi o moc, jako by šlo o jakýkoli majetek. Sestavil také seznam těch, kteří měli zemřít, bylo na seznamu dvěstě lidí. V jejich neshodách bylo největším předmětem sporu proskribování Cicerona, protože Antonius nebyl ochotný k žádné dohodě, nezemře-li Cicero první. Lepidus s Antoniem souhlasil ale Caesar (Octavianus) oběma odporoval. Došlo k tajnému třídennímu jednání u města Bononie, jehož se zúčastnili jen oni tři a k němuž se sešli na jakémsi místě vzdáleném od tábora a obtékaném řekou. Caesar bojoval tři dny o Cicerona, třetího dne povolil a Cicerona přestal chránit. Caesar (Octavianus) musel vydat Cicerona, Lepidus svého bratra Paula a Antonius Lucia Caesara, svého strýce z matčiny strany. Tak ve své vzteklé zlobě přestali myslit jako lidé, vlastě ukázali, že žádní zvíře není krutější, než člověk, když se v něm spojí vášeň s moc.
Poměry v Římě byly čím dál víc nebezpečnější a Cicero se svým bratrem v této napjaté době byly na statku u Tuscula. Tam se dozvěděli o proskripcích, rozhodli se přejít do Astury na Ciceronův přímořský statek a odtamtud se přeplavit lodí do Makedonie k Brutovi: šla o něm totiž pověst, že má silné vojsko. Cestovali v nosítkách, protože byli vyčerpáni zármutkem. Dále se dali přepravit do Caiety, kde měl statek. Cicero vystoupil na břeh, odešel do své vily a ulehl, aby si odpočinul a usnul a sluhové ho odnesli na pobřeží. A tu přišli vrahové, píše Plútarchos se svými pomocníky, centurio Herennius a vojenský tribun Popilius, kterého kdysi Cicero obhajoval, když byl žalován z otcovraždy. Mašli zavřené dveře a proti je vyvrátili. Cicerona nikde nenašli a domácí lidé vypověděli, že o něm nevědí.
Dalším zrádcem byl mladík, kterému dal Cicero vzdělání ve svobodných uměních a vědách, propuštěnec jeho bratra Quinta, jménem Filologos. Ten prozradil tribunovi, že právě odešli nosiči s nosítky stinným stromořadím k moři. Tribun vzal s sebou několik lidí a běžel kolem domu k východu. Herennius za ním utíkal stromořadím za prchajícími. Když ho Cicero zpozoroval, poručil otrokům, aby postavili nosítka. Sám se pak podle svého zvyku chytil za bradu levou rukou a upřeně se podíval na vrahy, zanedbaný, zarostlý a s obličejem utýraným starostmi, takže si většina přikryla oči., když se Herennius napřahoval k smrtící ráně. Cicero byl zabit ranou do šíje, jak se vykláněl z nosítek. Vrah, jak měl nařízeno od Antonia, uťal mu hlavu a ruce, jimiž napsal filipické řeči. Uťaté údy byly odvezeny do Říma, právě, když Antonius předsedal při volně nějakého úředníka a zvolal – nyní jsou proskripce u konce. Hlavu a ruce dal upevnit nad lodními zobany na řečništi jako hrůznou podívanou pro Římany, kteří věřili že vidí ne obličej Ciceronovův ale obraz Antoniovy duše.
Jiná verze: Po Caesarově smrti věřil v obrat k republice, ale byl zklamán, proto opustil Řím, cestou ho zastihla nepravdivá zpráva, že se Antonius vzdal moci. Po návratu zjistil, že se tato zpráva nezakládala na pravdě a začal proti Marcu Antoniovi veřejně vystupovat a přednesl 14 řečí proti Antoniovi, kde ho velmi ostře napadal. Po těchto projevech senát vyhlásil Antoniovi válku, jejíž vedení svěřil Octavianovi, ten se ale s Antoniem spojil a tím byla moc senátu definitivně zlomena. Cicero se pokusil o útěk z Říma, avšak byl 7. prosince 43 př. n. l. dostižen a zabit. Mrtvolu vláčeli po římských ulicích, jeho hlava a pravá ruka byly vystaveny na Foru. (Wikipedie)
A šel čas. Caesar přišel k jednomu ze svých vnuků, který měl v rukou jednu z Ciceronových knih a zarazil se a chtěl ji schovat do tógy, Když ho Caesar spatřil. Vzal mu ji a velký kus z ní přečetl ve stoje, pak ji zase jinochovu vrátil a řekl: „Byl to velmi učený muž a vlastenec“.
Po konečném vítězství nad Antoniem si Caesar jako konzul vybral jako kolegu Ciceronova syna. Z jeho podnětu dal senát odstranit Antoniovy sochy, zrušil i jiné pocty a rozhodl, aby nikdo z rodu Antoniů neměl jméno Marcus. Tak božstvo svěřilo úkol spravedlivě potrestat Antonia Ciceronově rodině.
Zdroj: Plútarchos: životopisy slavných Řeků a Římanů. II
Konec mého seriálu o antických římských osobnostech.
