Pro vysvětlení, proč se Cicero obával Sully tento článek je věnován Sullovi – diktátorovi. Neuvěřitelné činy, kterých se Sulla dopouštěl pocházejí z hněvu a ambicióznosti. Čtení o Sullovi jen pro silné nervy.
Lucius Cornelius Sulla pocházel z patricijské rodiny, kterou lze vnímat jako šlechtickou. Jeho předek Rufinus, senátor, se dostal do svízelného maléru. Byl usvědčen, že má v majetku přes deset liber stříbrných nádob, což zákon nedovoloval, za tento přestupek byl vyloučen ze senátu a poté jeho potomci žili v neutěšených poměrech. Když Sulla dospěl žil v jiné domácnosti za nízké nájemné a tím se odlišoval od svého stavu. Vnější podobu jeho osoby lze poznat ze zachovalých podobizen: jeho tvář měla nepěkný vzhled, byla poseta neštovičkami. A tak byl často vystaven výsměchu: nedával přednost společnosti, byl často zasmušilý. Ani jeho milostný život nebyl úspěšný.
Ale když se stal kvestorem, odplul za generálem Mariem, který poprvé zastával úřad konzula, do Afriky, aby válčil s Iugurthou. Této výpravy nelitoval, protože dosáhl znamenité pověsti a pochvaly a ve vhodné chvíli se spřátelil s numidským králem Bokchem. Tento král choval velkou nenávist k Iugurthovi, který byl jeho zetěm a velmi se ho obával. Když byl Iugurtha přemožen a utekl se k němu, byl to jeho tchán, který mu připravoval záhubu. Promyslel si, že bude lépe, když vydá Iugurthu prostřednictvím Sully než vlastníma rukama. Když to všechno zvážil, povolal Sullu k sobě a zřejmě se na všem dohodli a tak se Sulla seznámil s Mariem, vzal s sebou hrstku vojáků a chystal se k nejodvážnějšímu a nebezpečnému podniku.
Plútarchos míní, že to nebezpečí bylo v tom, že projevil důvěru cizinci, který zklamal důvěru svých nejbližších příbuzných, a aby druhého zajal, tak se svěřil rukám tohoto barbara. Ale Bokchos, který se stal pánem obou a sám sebe postavil před neodkladné rozhodnutí jednoho z těch dvou klamat, dlouho váhal, až se konečně rozhodl a vydal Sullovi Iugurthu. Tak se Bokchos rozhodl pro zradu. A ten den, kdo kvůli tomu v Římě triumfoval, byl Marius, ale nenávist vůči Mariovi připisovala slávu z toho šťastně provedeného činu jen Sullovi. A Marius samozřejmě byl velmi rozhněván. Vždyť i Sulla sám, jak byl už svou přirozenou povahou nakloněn k vychloubání a tehdy získal u občanů jakýsi věhlas a ochutnal konečně slávu, došel ve své ctižádosti tak daleko, že si dal vyrýt do prstenu obraz, jak Bokchos odevzdává Iugurthu a ona jako ho od něho přijímá, a tento prsten stále nosil a požíval ho jako pečetidlo.
To pochopitelně Maria hodně hnětlo, ale poněvadž pokládal Sullu ještě za bezvýznamného, aby mu musel závidět, používal ho dále při svých vojenských výpravách, za druhého konzulátu jako legáta a ve třetím jako vojenského tribuna, a s jeho pomocí dosáhl mnoha významných úspěchů. Jenže Marius, jak Sulla zpozoroval, mu náhle přestal poskytovat příležitosti k slavným činům, ale spíše brzdí jeho náhlý vzestup, se obrátil ke Catulovi, Mariovu spoluveliteli, člověku sice čestnému, ale k válečným akcím velmi pomalému. Ale tento vojevůdce mu svěřoval prvořadé a nejdůležitější úkoly, a tak Sulla získával moc a slávu.
A nyní přijde něco děsivého. Sulla přemohl v bitvě velkou část barbarů sídlících v Alpách, a poněvadž se snižovaly potravinové zásoby, postaral se o ně a opatřil jich skutečně velké zásoby, takže vojáci Catulovi žili v nadbytku, ale mohl poskytnou pomoc i vojákům Mariovým. A to Maria silně hnětlo. To nepřátelství mezi nimi vyvrcholilo občanskou válkou a nejstrašnějšími zmatky a nepokoji až k diktatuře a k úplnému převratu ve státě, a to jasně ukazuje Euripides, který varoval před ctižádostí jako nejzhoubnějšího a nejhoršího zla pro ty, kdo mu podlehnou.
Sulla se domníval, že sláva, kterou si vydobyl za válečné činy, mu zcela postačí k dosažení státních úřadů, so hned po skončení válečné výpravy začal získávat přízeň lidu a ucházel se o praeturu, ale zklamal se: příčinu toho svaloval na nejširší lidové vrstvy.
Po skončení praetury byl Sulla poslán do Kappadocie: veřejným důvodem, tohoto tažení bylo dosadit opět na trůn Ariobarzana, ve skutečnosti však měl omezit Mithridata, který vyvíjel mnohostrannou činnost a snažil se získat panství a moc nemenší, než byla ta, kterou dosud měl. Vedl s sebou tedy vlastní vojenské sbory, ale využil i ochoty a nadšení spojenců, takže usmrtil mnoho Kappadočanů a potom ještě více Arménů, kteří jim pomáhali, načež vypudil Cordia a dosadil jako krále Ariobarzana.
Když byl Sulla u Eufratu, dostavil se k němu Parth Orobazos, vyslanec krále Arsaka, ač tyto dva národy neměli dříve jakýkoliv vzájemný styk, a proto se zdá, že i toto patří k velikému Sullovu štěstí, že byl první z Římanů, který se dostal s Parthy do vyjednávání o spojenectví a přátelství.
Když se Sulla vrátil domů, už na něho leccos prasklo: Censorinus ho veřejně obžaloval z vyděračství, že si protizákonně nahromadil veliké jmění z říše, která je v přátelském a spojeneckém vztahu k Římu. Ale když věc měla přijít k projednávání, Censorinus od žaloby odstoupil.
Mezitím se vynořila jeho hádka s Mariem a dostala nový podnět horlivou štědrostí Bokcha: ten totiž jednak, aby zalichotil lidu v Římě, jednak, aby se zavděčil Sullovi, dal postavit na Capitolu několik soch s odznaky vítězství a vedle nich zlatou sochu znázorňující, jak se Iugurtha odevzdal Sullovi. A to velmi naštvalo Maria a dokonce se v tom rozhořčení pokoušel dílo strhnout. Jiné se zase zastávali Sully a z toho div nevznikla občanská válka, která se nemohla uskutečnit, protože v té době proti Římu vypukla spojenecká válka. Ta už dlouho chodila kolem a tu vážnou roztržku tehdy potlačila.
V této nejtěžší válce, která Římanům připravila velké utrpení a nebezpečí, nebyl Marius schopen provést něco velikého a podat důkaz, že statečnost v boji potřebuje mohutnou sílu a naproti tomu Sulla vykonal mnoho pamětihodného a získal si velkou slávu od spoluobčanů. Ti ho pokládali za velikého vojevůdce, přátelé za největšího a nepřátelé za nejšťastnějšího.
Když byl vyslán s vojskem do války se spojenci, udělala se prý v zemi trhlina poblíž háje Lavernina, z jejíhož jícnu se dral obrovský oheň a jasný plamen šlehal k nebi. A věštci to prý vysvětlili tak, že statečný muž, nad obyčej vynikající krásnou postavou, se zmocní vlády a osvobodí město od nynějších nepokojů. A k tomu Sulla dodal, že tímto mužem je on sám, neboť zlatá kadeř dodává jeho osobě zvláštní půvab po tak nádherných a znamenitých činech se neostýchá být sám sově svědkem statečnosti. Tolik tedy o jeho náboženských názorech.
V ostatním svém jednání se jeví jako příliš nestálý a nedůsledný, mnoho ukořistil a ještě více rozdal. Dovedl projevit nadměrnou úctu a právě tak nadměrně dovedl potupit a vyhubovat: projevoval náklonost těm, které potřeboval, a dovedl drtit ty, kteří potřebovali jeho. Takže nelze rozeznat, zdali byl od přírody spíše nadutý nebo úlisný,
Nestejný způsob přidělování trestů, kdy pro sebenepatrnější příčinu dával popravovat a na druhé straně i největší provinění snášel s laskavou myslí, kdy nejtěžší urážky přívětivě promíjel a bezvýznamné poklesky naopak trestal smrtí a zabavením majetku, by snad někdo vysvětlil tak, že byl od přírody popudlivý a mstivý, ale ve svém rozhořčení se dovedl ovládnout úvahou o vlastním prospěchu.
Část 2. Sulla proti Římu.
Zdroj: Plútarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů.
