Když se v současné době začtu do tiskových zpráv, valná většina na mě působí dojmem, že na světě není nic jiného k vnímání, než pochmurné pocity – z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Kdo se pak může divit, že průvodními projevy jsou opilost, sebevraždy, drogy, stres, strach, beznaděj a vztek na neznámého původce? A je opravdu tak neznámý? Je to virus, který způsobuje epidemii neustálého strachu a obav a zavrhování těch nejkrásnějších věcí, které může člověk jen sám prožívat – blaženost, lásku, radost a štěstí z každého nového dne.
Nedávno mi řekla jedna moje známá: “Já jsem si tak ráda četla, ale nějak jsem ztratila schopnost se soustředit na příběh. Několikrát se přistihnu, že čtu nějaké řádky a nechápu jejich smysl.“ Nejenže, že nechápe smysl, ale nedokáže dát dohromady souvislosti a získat z uměleckého textu to, co ji autor chce předat jako svému čtenáři – proměnu citu, úsudku, šanci k přemýšlení nad něčím, co se v příběhu odehrává a co čtenáře odkloní od každodenní masáže z médií, které člověka fiktivně uvádějí do reality každodenního života. Ale ve skutečnosti mu vytvářejí virtuální světy bohatství, bídy, nemocí, zdraví a do těch světů pak posílají své výrobky a zaručené rady. Hromadí se nedokončené příběhy, které čtenář zprvu sleduje a pak ztratí souvislosti, rozptylován dalšími a dalšími (ne)odbornými zásahy do jeho duše, srdce, citu a zdravého úsudku. Podle mého názoru lidé trpí nedostatečnými přísuny skutečně hodnotných kulturních ataků, které by je přinutily se zamyslet, čemu dát přednost ve volném čase. A celý tento proces postupného úpadku dobrých vlivů, které by měly být pozitivně směřovány k člověku k zušlechtění jeho vkusu, k zdokonalování přemýšlení o základních postojích ke svému životu, k životu v jeho okolí, k rozmělňování zatvrzelého postoje k veřejným věcem, které nejvíce doléhají na mysl s úvahami o budoucnosti, která se obecně jeví jako rozporuplná, pro kterou nemá cenu nic budovat, je projevem nebezpečné trudnomyslnosti
. A tak lidé pozvolna ztrácí motivaci ke vzdělání, ke kvalitní práci, k radosti ze svých třeba malých úspěchů, protože právě tyto vnitřní chuti něco dobrého udělat, mít z něčeho radost, do něčeho se zahledět, přijmout nový způsob nahlížení na svůj život, rozdupe těžká bota pseudoreality, dobře namířená svým kopancem do vědomí, že vlastně nic nemá cenu. Ale má – má cenu se snažit, snít, pozorovat jarní přírodu a nacházet kolem sebe lidi stejně krásně toužící po blaženosti, radosti a šťastné chvilce.
Myslela jsem si, bláhově, že po volbách nastane jiný život, ale zatím nějak pozoruji, že lidé čím dále více klesají na mysli. Nemají totiž tvůrčí svobodu, a to jim neumožňuje vstoupit do hloubky problému, který právě řeší, protože všechno je předem nalajnováno. A dokonce, lidé v prestižních povoláních selhávají, protože je s výkonem nespojuje etika, ale existenční nejistota, která je dělá poslušnými, nezdravě pokornými až podlézavými, vyčerpanými a bez vědomí vlastní lidské hodnoty. Místo odměny za poctivou práci, a já věřím, že je mnoho lidí, kteří ji odvádějí dobře, strach ze ztráty zaměstnání, s kterým se spojuje i strach z nemožnosti platit své pohledávky, které si nadělali z hypoték a půjček. A já si myslím, že v 21. století má každý člověk právo na slušný a hodnotný život, a každý, kdo o sobě prohlašuje, že je schopný ho svým uměním, schopnostmi a odbornými znalostmi ho naplnit druhým, nechť tak činí poctivě a obětavě. A tím narážím třeba i na činnost televize, která je pro mnoho lidí jediným druhem rozptýlení a zábavy i poučením. Nedělám si žádnou naději, že by o tom politici přemýšleli, musíme o tom přemýšlet sami. Asi je dost pochybné, aby středobodem našeho zájmu byly jen nedostatky v jejich práci a charakteru. Leč, vypěstovat slušné, poctivé a znalé lidi - to není nic snadného, zvláště, když nejsou vystaveni správným vlivům, které upevňují charakter. A možná, že to není ani v zájmu těch, kteří počítají zlaťáky - dva mně a jeden všem, jak je to v těch našich vtipných pohádkách.
Budou velikonoce, přátelé. Ať jste věřící, nevěřící či agnostici, zvěstuji Vám, že jsou svátkem, který je spjatý s nadějí, která dříme v nás samotných bez ohledu na to, co se o ní píše v novinách ...
