Lidé a lidičky: Aby si lidi nemysleli, že jsem blbej ...

Někteří občané mají zvláštní kratochvíli. Stěžují si a stěžují a stěžují. Těm, kteří nejsou pohodlní a skutečně si stěžuji oprávněně, fandím a pokud mohu, pomohu, protože se mi příčí nespravedlnost, zvůle a křivda. A jsou naopak takoví, kteří to neudělají za žádnou cenu, jen aby si to nerozházeli se starostou,aby na ně lidi nekoukali skrz prsty, když ráno stojí před malou samobsluhou a čekají, až přivezou čerstvý chleba.  To se leccos prodiskutuje, žhavé novinky z posledního zasedání Zastupitelstva obce, žhavé novinky z erotického života sousedů, co bude k obědu a že na sobotu přijedou vnoučata, tak objednat zákusky ...

Starousedlíci a přistěhovalci

V jedné malé horské vesničce žijí obyvatelé, vydáni na pospas počasí a jiným problémům, jako je autobusová doprava do nejbližšího města, váznoucí zásobování v zimních měsících, doprava do práce v zimních měsících, je hned po ránu živo. Uprostřed obytných domků s krásnými zahrádkami, to vše obklopeno borovým lesem se jedna paní rozhodla, že bude chovat vlkodavy. S výběhem do lesa. To, že ponechává jejich exkrementy pro lepší zahnojení lesní půdy, to je věc jedna, to už se několikrát propíralo na všech možných úrovních, od báby bylinářky až po radnici,ale při kafíčku po zasedání, to je věc druhá. Jejich štěkot, který se rozléhá po okolí, je věc třetí, zisk z prodeje štěnat je také důležitou otázkou, pokud člověk zváží, že je vlastně pasivním chovatelem, protože od rána do večera je nucen vnímat přítomnost této smečky o počtu asi desíti psů. Občas tam jezdím za bylinářkou, protože je to paní znalá, má vždy dobře nasušené byliny a i velmi dobré domácí sirupy, její zeť pěstuje včely a já kupuji propolis i med anebo mi míchá kilo medu s mateří kašičkou, z kterého si, podle jejího receptu, vyrábím masti. Ano, idylka, jak z románu. A tak stojíme u plotu a vykládáme, když se najednou ozve hurónský štěkot. Až mne zamrazilo v zádech.

"To nic, to panička přišla domů," řekla ironicky paní bylinářka a pokynem mne pozvala dál, do domu.

"To se nedá vydržet. To víte. Ona má dlouhé prsty, tak si zajistila povolení, ale kdyby se chovala slušně, kdyby měla trochu uznání. Ten hájek, kam je chodí venčit, je úplně zničený.

"A to tu není nikdo, kdo by stěžoval?"

"Prosím vás, kdo by si dělal nepříjemnosti. Tady jsme jeden na druhým závislý a kdo ví, co kdo s kým má. Já bych do toho nešla."

Pan Havránek už toho začal mít dost ...

Když jsem vracela k autu, běžel za mnou člověk, mával  na mne a naznačoval mi, že chce se mnou mluvit. Zastavila jsem se a on mezitím doběhl.

"Prosím vás, potřebuji pomoci něco napsat. Nevím, abych to nenapsal hloupě, aby se mi na těch úřadech nesmáli. Nemohla byste?"

"Jistě, ráda," řekla jsem a schovala jsem tašku do auta. Začalo trochu přituhovat, mraky byly obtěžkány sněhem.  Vedl mne do své chalupy. Tam na mne dýchlo teplo a vůně šišek. Posadila jsem se ke stolu, on postavil na kafe a přistrčil mi makový závin.

"Manželka za chvíli přijde," řekl, "víte my jsme na vás trochu čekali, tak jsme vám připravili pár vajíček od našich slepic."

"Pane, to je úplně zbytečný," bránila jsem se. Nemám to ráda, když mi lidé dávají králíky, které u nás nikdo nejí, a jiné věci, protože kdybych nechtěla, tak nebudu přeci nikomu pomáhat.

"Tak," řekl, když přede mne postavil puclák černého silného turka, "jde vo ty psy. Manželka nezavřela pořádně vrátka a dostali se k nám zahradu. Nebyli jsme doma. Ta jejich majitelka taky nezajistila vrata. Bylo to boží dopuštění. A já si chci stěžovat. Myslel jsem, že na ni podám trestní oznámení. Ale to asi ne, že ne?" podíval se na mne nejistě.

"No to záleží na tom, jestli spáchala trestný čin. Spíš to vidím na přestupkové řízení. Ale to, že nezavřela vrátka, to je chyba na její straně."

"No, my tady budeme dělat opatření, všichni tu blbnout, protože si někdo chová takové bestie. Jo, ale v komisi sedí její sestřenice. To by neprošlo. Ale přeci majitel chovné stanice má nějaké povinnosti, ne? A ona je nedodržuje. Vždyť ti psi jsou jak telata. A ona vykládá: nebojte se, oni jsou hodní a přítulní. Nikomu nic neudělají. Já mám zvířata rád, ale nemám rád tu babu. A s ní všechno, co se jí týká. Jsem na ni alergickej. Taková fiflena. Myslí si, že je něco víc, než my tady. Přitáhla sem z města, koupila ten nejlepší barák, určitě někoho podmázla, protože ho získala v nějakém výběrovém říízení mezi ostatními zájemci, kdybych to věděl, tak si dám taky nabídku a zaplatím ho, i kdybych nežral. A teď ji nikdo odsud nedostane."

"No, já vás sice chápu, ale to, že jste na ni alergický, nic neznamená. A má je v kotcích?"

"Ale kdepak, lítají po zahradě, mají ji na to nachystanou. A tam teda řádí! Sem tam přijede nějaký kupec. No, jsou to pěkný psi, ale nevychovaný. Jaký pán, takový krám a vona na celý den odtáhne do práce a psi tady řádí. Jak říkám je to neštěstí."

Snažila jsem se odlišit jeho vztek na "tu babu" od možnosti ohrožení ostatních lidí, co kolem bydlí.

"Všichni jsou zbabělci. Nadávají na ni, proklínají ty bestie, už se tady o ničem jiném nemluví a nikdo nic nikam nenapíše. Jsme bezmocný, paní. Úplně vedle. Jó, bejt to za minulýho režimu, to by si nedovolila. Ale dneska má každý svoje práva a nekouká ani vpravo ani vlevo."

Tak jsem mu řekla, že situaci zjistím a že za týden dám vědět, co  s tím. A zjistila, že chov má povolený, že hygienik souhlasí, že starosta souhlasí, že vlastně nikdo nic proti tomu nemá, jen kdyby "ta nafintěná baba" nechodila tak sebejistě a pořád se neusmívala na každého, koho potká. Třeba se nám vysmívá, řekla její sousedka potichu, to víte, ti přistěhovalci z města, ti si myslí, že se nad námi mohou vyvyšovat. Nuže, psům nelze zakázat štěkat, paní majitelce nelze zakázat chov, nikdo nic proti tomu nemá, a jinak je veřejné mínění proti ní vůbec zaměřeno jako proti osobě, která není vítaná. Ale když to tak zvážím, asi bych taky nejásala, kdybych denně musela poslouchat jejich štěkot a bát se jich. I když nikdy nikomu nic neudělali. Možná snad, zařídit, aby chodila s nimi někam jinam, než do hájku, kam chodí lidi, ale na to nemusí přistoupit. Znečisťují prostor, který je určen veřejnosti, to je pravda. Ale na to ji ti, kteří jsou k tomu kompetentní, neupozornili.

A tak jsem se vypravila za ní ...

Ještě, než jsem stačila zazvonit, vyběhla ven a v patách měla celý chov. Udělalo se mi mdlo. Postavili se k laťkovému plotu a opřely o něj mordy. Dívali se na mne ... svačinka? Nebo večeře?

"Chcete si koupit pejska?" zeptala se mne mile a jednoho pohladila po hlavě.

"Ale jdu jen kolem. Kdepak, ten by se nám nevešel do baráku," usmála jsem se a šla dál, do toho hájku. Bylo vidět, že tam pejsci působí a zanechávají po sobě památky. Kdyby ten starosta něco řekl, třeba by to po nich uklidila. Znovu jsem se vrátila.

"Tak přeci pejska?" zeptala se mne, protože byla stále na dvoře a zřejmě mne pozorovala.

"Paní, já nechci dělat žádné nepříjemnosti, ale obrátil se na mne jeden pán, tady ze vsi, a stěžoval si mně, že mu vaši psi vlítli na zahradu."

"No, a? Měl mít zavřený vrátka, " řekla vyzývavě.

"Víte, oni si stěžují, že v noci štěkají, jsou to přeci starší lidé, chápejte," řekla jsem.

"A vy jste odkud?"

"Z Brna."

"Tak si ty rozumy vykládejte v Brně," řekla dost ostře, "mě to nezajímá, já mám všechno v pořádku, nemám žádné problémy a že se ti burani o mně otírají, to mne taky nezajímá. Taky nejsou svatý. Takže psa nechcete a já nemám čas se s vámi bavit."

Ve všem měla pravdu. Tak jsem zašla k Havránkovým, paní  byla doma. Vařila polévku. Z vedlejší místnosti bylo slyšet, jak někdo píše na psací stroj.

"Starej píše," řekla paní, "kvůli těm psům. Sedněte si, už to bude mít."

Za chvíli přišel pan Havránek, jakoby napsal román. Položil písemnost na stůl. Byla adresovaná Kanceláři prezidenta republiky.

"Tak, a než to oběhne všechny úřady, tak bude jaro," zasmál se, "aby si lidi nemysleli, že jsem blbej. Že si dám něco líbit. Když už je ta demokracie, tak pro každýho."

A už je podzim. Na obloze se táhnou černá mračna. Pan Havránek má spoustu práce, ale ne zahradě. Sedí doma, u psacího stroje a dopisuje si s úřady. Je to nerozhodné. Právo stojí na jeho straně i na straně majitelky chovné stanice. Po vesnici se rozléhá štěkot. Třeba k těm právům by se měla přidat ještě slušnost, ohleduplnost. Ale stále platí. Co zákony nezakazují, je dovoleno. A mezi tím sice člověk může, ale nemusí se zamyslet, jestli někoho svou činností a konáním neobtěžuje. Jestli stojí o pěkné vztahy s lidmi anebo mu nevadí, že na koho se podívá, ten ho čím dál víc nemá rád? Třeba i proto, že se neumí podřídit zájmům svých sousedů. Myslím, že stížnost bude zamítnuta. Aby si třeba nevzal příklad další člověk a zase si nestěžoval na nějakou pitomost a zbytečně nezatěžoval úřady. Lidi si mohou dělat, co uznají za vhodné a je to prostě smůla, když obyčejnou slušnost nelze na někom vynutit. Nakonec, taková malá dědina, na co tam mají starostu? Ten by to měl řešit. Anebo majitelce ukáží po svém, kde má své meze ona a kde oni? To se uvidí, ale pak bude na koni zase ona. Třeba by to chtělo, aby se lidé mezi sebou rozumně domluvili, zvláště tam, kde jeden druhého potřebují. A udělali něco dobrého pro druhé, i když je k tomu nic vážného a závazného nenutí. Pro dobro samo.

© Maura, 01/2011