Zrovna včera, když jsem otevřela okno do mezibloku jsem si najednou uvědomila, že je tu náhle prázdno a dřív jsem to tak nevnímala. – kam všichni odešli?
Rozhlédla jsem se po domech, z nichž zaznívaly hlasy starousedlíků, kteří tu bydleli celá léta a z jejich oken vanula vůně obědů, byla slyšet hudba z rádia anebo v parku dole hlasy žen, které věšely prádlo a často se něčemu smály. Takové ticho! Občas ho přerušují ptáci a v dálce tramvaje, které nejsou už tak nacpané lidmi, kteří jezdili v ranních hodinách do práce, ale vlastně – vždyť zřejmě si zvolili Home office, nebo si našli lepší zaměstnání někde mimo, a odstěhovali se – možná na Vysočinu, nebo si zvolili jižní Moravu, nebo odešli do důchodu, protože už pro ně už práce ve firmě nebyla, a tak zkonstatovali, že si zvolí jiný způsob prožívání důchodu, který se jim nabídne. V minulosti jsem si neuvědomovala důležitost jejich přítomnosti, protože to bylo normální, že tu jsou a také samozřejmé, že tu budou.
Všechno se mění a též způsob života lidí, který si zřejmě zvolili a hledají své jistoty jinde a jinak. Staré mezilidské vazby se zpřetrhaly a není divu, že se někteří cítí osamělí. Je to nový pocit, který si dříve neuvědomovali. Nejsou na to připraveni. Někteří hledají ty staré vazby prostřednictvím telefonů a možná i si dopisují na počítačích, pokud mají zavedené ještě z minulosti kontakty. Ta doba, kdy se lidé nesměli navštěvovat je odnaučila chodit na návštěvy a když se jim podaří se setkat, nevědí, o čem by se bavili. O očkování? O volbách, o tom, že v té televizi nic pořádného není, co by zabavilo. Ale pozor, ti lidé se nenudí, nepatří k těm, kteří by zbůhdarma utráceli čas, jenomže nemají motivaci. Jsou smutní a v mysli si vracejí ty doby, kdy se cítili poplatní, kdy měli rozdělený čas na různé aktivity, kdy je těšilo chodit po nákupech nebo kavárnách s přáteli na pěkný zákusek a na kus řeči nebo na dvě deci. Je to snad důsledek lockdownu, který na počátku budil dojem, že se to zvládne, že se život vrátí do obvyklých kolejí, že se nic nezmění.
Nedávno jsem četla, že studenti na vysokých školách to vzdávají. Zřejmě je přestalo bavit existovat podle Informačního systému, který je na univerzitách zaveden a že se zřejmě zpřetrhaly i žádoucí kontakty s učiteli, školiteli a knihovnou. Nároky na uznané výsledky se nezvyšují, protože to vyžaduje úplně jiný režim, který je více povzbuzující než ten elektronický. S takovou těžko vyroste nová generace inženýrů, lékařů, učitelů, filosofů, spisovatelů. Na počátku měli křídla a pak ztratili své sny: „hele, tu školu doděláš, když jsme už do toho investovali peníze, zatni zuby, my jsme to neměli také lehké, ale snažili jsme se,“ říkají někteří rodiče. A já bych dodala – a co ti zbude pro tvůj život? Nebudeš mít kvalifikaci a řemeslo neumíš. Tak i naši malí školáci, kteří si zaslouží všestrannou pozornost.
Jestli je třeba o něčem opravdu veřejně diskutovat, o něčem důležitém uvažovat, něco nového přinést, pak nyní o tom, že stát má pro svou existenci a uznání být státem tři důležité prvky – území, občany a státní orgány. A ti mají nejen práva dané ústavou, ale také vzájemné povinnosti. Nenechme upadat pomalu a jistě společnost, odvraťme ji od politiky, kterou žije jednak z důvodu, aby se zabavila a jednak z důvodu, že je třeba vzbudit v lidech aktivitu k vlastním úvahám, jak překonat jisté ztráty a jak se nastartovat, aby se cítili poplatní, aby se odvrátili od zbytečných diskusí pod články publikovaných na internetu, kde dochází často k vzájemné dehonestaci, a tím se lidé baví? Jestliže touží, aby se všechno nějak vrátilo do jistých kolejí, měli by uvažovat hlavně o tom, co proto sami udělají, protože nemohou čekat, že jim někdo změní život. Je to na každém, co opravdu chce a jak míní naplnit své přání být zdatným člověkem. Obnovme vzájemné vazby, uvažujme, co je pro nás prospěšné nebo naopak co prospěšné není. Do minulosti se nevracejme, ale zkusme plnohodnotně pracovat z přítomnosti do budoucnosti, aby všechno současné úsilí, které vynakládáme mělo opravdu cíl.
